Máte také svůj oblíbený hudební rok? Ten můj je 2003. Bylo mi čtrnáct a o rok mladší brácha, budoucí alternativec a milovník jazzu a Björk, mi ukázal, že v rádiu naladíme kromě Hitrádií i Evropu 2, což mi po dosavadních zkušenostech s Dido, No Name a Kryštof ukázalo zcela nové obzory. V souvislosti s tím vyšla alba, která formovala můj hudební vkus coby čerstvého teenagera. V krátkém sledu za sebou se na můj nový CD přehrávač, dostala "Meteora" od Linkin Park, "Dead Letters" od The Rasmus, "Elephunk" od The Black Eyed Peas, "Dutty Rock" Seana Paula a 50 Cent navázal na rok starou Eminemovu zlomovou desku "The Eminem Show" se svým dodnes nepřekonaným debutem "Get Rich Or Die Tryin'".

Tou dobou byli také Yellowcard na vrcholu s "Ocean Avenue" stejně jako Train s "My Private Nation" a Hoobastank s "The Reason". Limp Bizkit zabodovali s coverem "Behind Blue Eyes" z desky "Results May Vary", byla tady samozřejmě i Shakira, Avril Lavigne, Britney Spears, Beyoncé, Marilyn Manson, Switchfoot, Cypress Hill, OutKast hulákali "Hey Ya", zjevili se The Darkness a hromada dalších, nebál bych se říct i hodnotnějších desek, které jsem měl objevit a docenit až zpětně jako třeba "Absolution" od Muse. V těch čtrnácti se to ale všechno míchalo dohromady a já si nevybíral.

Hlavně ale tehdy vyšlo "Fallen", debutové album Evanescence a já se do rockové muziky zpívané andělským hlasem Amy Lee zamiloval jako do nikoho předtím. A od té doby nepřestal hledat cokoliv, co by mi podobný zážitek z poslechu hudby zprostředkovalo. Jasně že od té doby jsem přišel na chuť všem těm Arcade Fire, Nine Inch Nails, Foo Fighters, Radiohead, Biffy Clyro, Alt-J a tisícovkám dalším a zjistil, že existuje spousta muziky, která je třeba i lepší, než právě Evanescence, ale znáte to - první láska je prostě jen jedna.

Když se tedy kapela původně z Arkansasu vrátila do České republiky, nešel jsem na ně s tím, že mi znovu vyrazí dech, protože jsem si vědom toho, že s největší pravděpodobností už všechno podstatné řekli a jestliže je plán Amy Lee vydat místo donekonečna oddalované elektronické desky šest let po posledním albu jen symfonické předělávky starších věcí v podobě podzimního releasu "Synthesis", těžko říct, jestli ještě za pár let budou nové písně zajímat ještě někoho jiného, než vyloženě skalní fanoušky. Čtrnáct let od vydání "Bring Me To Life" je zkrátka čtrnáct let a tak se dalo očekávat, že jejich koncert bude zajímat převážně ty odrostlé příznivce, kteří přišli zavzpomínat podobně jako já.

Evanescence se jako kapela za ty roky od svého průlomu změnili k nepoznání, z původní sestavy zůstala už jen zpěvačka a i po všech těch odchodech, sólovkách Bena Moodyho, projektu We Are The Fallen a dalších odbočkách se skladba skupiny nedávno opět změnila, aktuální sestavu tedy tvoří basák Tim McCord, kytarista Troy McLawhorn, rytmická kytaristka Jen Majura a výborný bubeník Will Hunt. Výborný proto, že zatímco o ostatních členech jste během koncertu ani nevěděli, on sám předváděl za svou mohutnou soupravou takové přechody, že z toho oči přecházely. Stylové vyhazování paličky do vzduchu během "Call Me When You're Sober" budiž příkladem za všechny.

Těžko říct, kolik se v publiku nacházelo lidí, kteří mají jejich materiál tisíckrát přehraný a na "Fallen" znají každý tón a ocenili tak drobné nuance a detaily, kterých si možná běžný posluchač nevšiml. Fanynka herní série "The Legend Of Zelda" si ale dávala všechny ty náročné a těžce udýchatelné pasáže s gustem protřelé rockové kněžky a ve svých černých šatech po pódiu pobíhala se stejnou silou a energií jako během minulého turné v Německu, Rakousku i České republice. Amy Lee slovy šetřila a ani pódium nenabízelo žádný nadstandardní prvek, který by se postaral o úchvatnou show. Prim hrála perfektně odehraná muzika a bezpochyby fantastická pěvecká forma ústřední postavy.

Hned ze startu Evanescence udeřili hity "Everybody's Fool", "What You Want" a "Going Under", ani v dalších minutách ale na síle neztráceli a když došlo asi na největší raritu vystoupení, bonusovou skladbu "Say You Will" ze zatím poslední eponymní desky, opět jsem si vzpomněl na to, co jsem si říkal, když jsem ji slyšel poprvé. A sice že proč z tak jednoznačné, úderné hitovky neudělali singl.

Piano bylo v průběhu setu dvakrát přivezeno a zase schováno. Bohužel ani jednou proto, aby zazněla překrásná balada "Lost In Paradise", to je ale asi také to jediné, co lze spolu s absencí jakékoliv novinky koncertu vytknout. "Lithium" a "My Heart Is Broken" však zněly v Hradci Králové fantasticky. Vrchol vystoupení byl ale známý už předem. "My Immortal" je jedna z nejlepších rockových balad, jaké kdy byly napsány a její růst od úvodních letmých dotyků klavíru až po mohutné, rockové finále, na němž se podílí kompletní kapela je něco neuvěřitelného a je úplně jedno, že se nepíše rok 2003, ale 2017. Na té epické, bolestivé tryzně to nic nemění.

Závěr patřil pochopitelně o nic méně strhujícímu finále s "Bring Me To Life" a ani v nové sestavě účinkujících bohužel nebylo nikomu přiděleno, aby se chopil mužských vokálů původně od Paula McCoye z 12 Stones. Přesto to však bylo famózní zakončení.

Evanescence tedy jako headliner bez problému obstáli a je potěšující vidět, že ani mateřství a nahrávání písniček pro děti Amy Lee na éteričnosti nic neubralo. Teď už jen doufat, že se někdy dočkáme i těch nových písniček.