Emma Smetana loni vydala debutovou desku "What I've Done", za kterou sklidila nejen u kritiků úspěch, a narodila se jí dcera. Letos se stala novou posilou DVTV, kde bude mít na starosti především rozhovory se zahraničními hosty. Chystá také ojedinělý merch a turné po vlakových nádražích. Témat k rozhovoru bylo hodně.
Emmo a Jordane, zpíváte malé?
Zpíváme si, pořád na něco hrajeme a celkově u nás jede dvacet hodin denně hudba. Ale že bychom zpívali cíleně ukolébavky, to zase ne. (úsměv)
Minulý rok byl pro vás, Emmo, zásadní, jak byste ho shrnula?
Byl zběsilý a rychlý natolik, že jsem si ani neuvědomila, jak moc zásadní byl, protože jsem řešila každou událost v momentě, kdy se udála. Zpětně to beru jako rok, kdy jsem se přehoupla z práce, kde jsem se trápila, ze životní situace, která vypadala trochu bezvýchodně, do stavu maximálního štěstí, který se bojím zakřiknout. Mám práci snů v týmu novinářů, kterých si vážím a které jsem od puberty obdivovala, vůbec jsem nedoufala, že bych s nimi mohla pracovat. Když ta nabídka přišla, vystřelilo mě to samým štěstím na Měsíc. (smích) Teď ještě, abych jim nedělala ostudu a neztratila důvěru, kterou do mě vložili. Nejdůležitější ale je, že se mi narodila dcera, která vypadá a chová se, jako bych si ji naprogramovala v počítači. Je to anděl. Nepláče, spinká, směje se, je to šťastné dítě šťastných rodičů. (úsměv) Samozřejmě z mého života odešel nejdůležitější člověk, můj tatínek, ale udělal to v jediný moment, kdy se to dalo unést, protože mé Lennon bylo osm dní a radost z ní byla tak intenzivní, že smutek z jeho odchodu byl asi nepoměrně míň strašný, než kdyby se to stalo kdykoliv jindy. Navíc tatínek ležel rok a půl v kómatu, takže jsme čekali, že se to stane.
© Lukáš Loužecký Jak vás změnilo mateřství, odrazilo se třeba ve vaší tvorbě?
Mám větší radost ze života, tak nějak se těším víc na každý nový den. Vstávám o něco dřív, protože sama chci, není to tak, že by mě Lennon budila. Předtím jsem skládala ve stavu smutku či melancholie, takže nynější stav mi moc v kreativitě nepřidává. (smích)
Emma Smetana
Jako novinářku a moderátorku, tak jsme Emmu Smetanu znali do loňského roku, než vydala úspěšnou debutovou desku "What I've Done", se kterou zabodovala a stala se jedním z nejpříjemnějších loňských překvapení. Z alba vyšly videoklipy "Waiting", "Velvet Dress" a nyní i čerstvá novinka "No Fire", kterou natáčeli v Londýně. Po loňském vyhazovu z Televizních novin TV Nova nyní pracuje v DVTV. Podporuje občansko-právní a charitativní projekty, včetně svého projektu Emma má bazar, který pořádá v prosinci. Jejím životním partnerem je muzikant a herec Jordan Haj.
V jakém duchu jsou nové věci, na kterých momentálně pracujete?
Jordan (dále J): Asi se to posunulo zvukově jinam. První deska reflektuje celý život, který se odehrál do jejího natočení. Některé písničky Emma skládala ve dvanácti a jsou tam všechny zvukové ambice, které si člověk kdy chtěl zkusit. Ve chvíli, kdy je první album hotové, si pak může další věci skládat tak trochu jinak, jde po tom, co chce zkusit aktuálně.
E: Je to asi jako, když je člověku patnáct a poprvé začíná milostně žít. Zajímá ho ta rozmanitost, chce toho co nejvíce zažít a vyzkoušet. O pár let později si tak nějak ujasní, co vlastně očekává od svého protějšku, a je schopný zakotvit na jednom místě. Mně to přijde jako adekvátní srovnání. Teď třeba poslouchám Motown věci, miluji
Paola Nutiniho a nejlepší koncert posledních let byl ten v podání Last Shadow Puppets v Paříži. Takže o budoucí desce mám homogennější představu než u té předchozí, kdy jsem si potřebovala vyzkoušet různé polohy, zvuky, žánry. Udivuje mě, že to kritici nestrhali za určitou schizofrenii. (smích) Mimochodem, díky Jordymu objevuji interprety, ke kterým bych si jinak cestu nenašla.
© facebook interpreta Mně tak schizofrenní nepřijde, jen mi tam svým způsobem nesedí písnička "Lies".
Úplně to chápu, protože si myslím, že se jedná o věc, která nemusí být na hudebním nosiči jako nahrávka, ovšem na koncertě je to ta nejživější záležitost. Kdybychom ji neměli, byly by koncerty o něco mdlejší, protože bychom nemohli vyvrcholit krásnou taneční věcí.
Které písně z alba máte nejradši?
"Wall of Kampa", kterou jsem nesložila já, ale můj tatínek. Nahrála jsem cover, tatínek ho ještě slyšel a pochválil mi ho, což je pro mě hodně zásadní. A pak aktuální singl "No Fire", který se mi ještě nepřeposlouchal. Písnička navíc vznikla spontánně tak, že přede mnou Jordy zničehonic přezpíval refrén. Já bych to líp nenazpívala, tak jsme to tak nechali. (úsměv)
K ní jste vydali před pár dny nový klip, jak vznikal?
Bylo to hustý, protože nám počasí v Londýně moc nepřálo. Během jednoho dne se tam vystřídala čtyři roční období. Zachránila nás dcera, která jediná nereflektovala hrozné počasí, co panovalo, smála se a spala. Její bezstarostný výraz nás dobíjel energií. Jinak to bylo takový punkový, protože nám onemocněl kameraman a doletěl za námi až tři dny poté, co jsme začali točit. Mezitím to točil ostřič. (smích) Celkově máme štěstí na to, že pracujeme s lidmi, se kterými se mimo práci kamarádíme, čímž jsme k sobě otevřenější a vše hned vyventilujeme, aniž bychom to v sobě dusili. Ten týden, co jsme tam byli, jsem měla přesně takový pocit, jaký jsem chtěla vždy zažít.
J: Měli jsme jen nejasné vize toho, jak by to mělo ve finále vypadat. Dali jsme na intuici. Sbírali jsme natočený materiál, až díky střihu se do toho dostal význam a patřičné emoce.
E: Byl to přesný opak "Velvet Dress", kde bylo vše nalajnované. Ale věřila jsem svému týmu, že výsledek bude dobrý.
Jak se vám spolupracuje?
J: Umělecky se ne vždy úplně shodujeme, ale zjistil jsem, že to není relevantní. Je to o tom, abych coby režisér uměl Emmu přesvědčit o svém nápadu. S bratránkem Givim se tu režii učíme za běhu, pipláme se s tím milion hodin, ale výsledky se nám zatím odvděčují.
Všimla jsem si, že máte nový merch - podprsenky. Jak vás to napadlo?
Budou to hipsterský podprsenky, aby to holkám v létě slušelo. Nechtěla jsem dělat klasický merch. Proto jsem se koukala po mladých designérech, které bych chtěla zároveň tímto podpořit. Radila jsem se se svou kamarádkou Elenou, která pořádá Le Market - moderní tržiště, na kterém se prezentují právě mladí návrháři a designéři z Čech a ze Slovenska, objevila jsem podprsenky značky Paon a zeptala jsem se jich na spolupráci. Momentálně se vyrábí nášivky z mého otisku rtů a budou jimi přelepeny bradavky. Bude to trochu odvážný, ale zároveň moc hezký. Pak tam budou chokery (pozn. redakce: něžné obojky na krk), dále jsem se spojila s úžasnou značkou Biorythme, která vyrábí přírodní drogistiku, jako jsou jelenní loje a deodoranty. A taky jsou ve výrobě vinyly. Většina bude klasicky černá, ale taky jsem zainvestovala do sto kusů ve starorůžové barvě.
Chodíte hezky oblékaná, přijdete si jako módní ikona? Kde berete inspiraci?
Necítím se tak, protože móda není oblast, které bych se aktivně věnovala. Tatínek mě vychoval v duchu absolutní francouzsko-britské klasiky. A trochu mě dovychovává můj muž, kterého v tomto ohledu taky vychoval můj tatínek.
Zpět k hudbě. Čeká vás turné po vlakových nádražích, jak vás to napadlo?
On to tady ještě nikdy nikdo nedělal. Logisticky to není žádná legrace, ale s podporou firmy AŽD Praha, Českých Drah, SŽDC a měst, která nám v některých případech dají zábor, to půjde. Naštěstí mám schopnou manažerku Martinu a vstřícné partnery. Na těchto veřejných místech se zatím nic moc neděje, což je škoda, já mám nádraží a letiště odjakživa ráda, protože jsme vždycky cestovali, je mi to blízké. Proto bych ta nádraží chtěla trochu oživit. Na turné s sebou beru hosty:
teepee,
Tomáše Kluse a Kata z
Prago Union. Na podzim se k nám připojí i
Michal Hrůza a
Thom Artway. Snažím se k sobě zvát lidi, kteří vnímají věci podobně jak já. Jarní turné vyvrcholí 2. června na hlavním nádraží v Praze. (smích) A rozměr to má i charitativní, protože lidé budou skrze dobrovolné vstupné moci přispět na projekty, které podporuju přes svůj spolek Emma má bazar.
© Kamush Ostružinová/iReport.cz Hraní na nádražích vás teprve čeká, ale na jakém nejzajímavějším místě jste hráli dosud?
E: Loni jsme hráli z druhé strany Lennonovy zdi na Kampě a pro mě to byl velmi silný osobní zážitek.
J: Václavák byl dobrý.
E: Jo, ten byl skvělý, protože tam za ten den (17. listopadu) prošlo asi 80 tisíc lidí a v jeden moment asi 10 tisíc. Hráli jsme na pódiu pod koněm a já nedohlédla, kam až se ten dav line, nejspíš až dolů na Můstek. A všichni byli v takovém krásném opojení z toho, proč jsme se tam 17. listopadu všichni sešli. Navíc mi tehdy chyběl necelý měsíc do porodu a Lennon už se dost konkrétně projevovala v bříšku. (úsměv)
U mnoha lidí budíte rozruch, jak se proti nim chráníte?
Občas mě zarazí, jak moc mě někdo nemá rád, a kladu si pak otázku, jestli jsem někomu objektivně ublížila. Překvapuje mě, že někomu stojím za tak vášnivou nenávist, ale asi s tím nemůžu nic dělat. Mám ale štěstí, že mě můj tatínek vychoval k tomu, aby pro mě bylo zásadní, co si o mně myslí lidi, které mám ráda a které respektuji. To je pro mě nesrovnatelně důležitější než názor nějakého anonymního diskutéra.