Bob Dylan proslul jako jeden ze zpívajících básníků své generace, má za sebou pětatřicet alb vlastní tvorby, prozaický životopis hrdě se honosící podtitulem Část první, přičemž další části zůstávají v nedohlednu, i Nobelovu cenu za literaturu. A v posledních třech letech také dnes už tři desky, na kterých se poprvé po padesáti letech stává pouhým interpretem, nikoliv autorem.

Album "Shadows In The Night" v roce 2015 bylo pro fanoušky doslova šokem, pro Dylana jakýmsi ohledáváním dosud nepoznaného terénu. O rok mladší "Fallen Angels" se neslo v duchu větší sebejistoty na interpretově straně a přijetím (nebo rezignací ve stylu: On už asi nic jiného dělat nebude…) u posluchačů. Ani jedna z desek vlastně nebyla špatná, jen jsem možná od Dylana čekal po těch letech něco jiného, něco, co bylo ještě přítomno na pět let staré "The Tempest". A letos přišlo "Triplicate".

To je s plochou tří disků zatím nejrozsáhlejším Dylanovým studiovým dílem, které ve své kariéře vydal (stranou ponechme megalomanské archivní kolekce pod hlavičkou Bootleg Series). Ony disky však nejsou ani náhodou nacpány k prasknutí. Celková stopáž jen lehce přesahuje hodinu a půl a rozdělení na tři disky je spíše podřízením se zamýšleném konceptu tří alb s rozdílným tematickým zaměřením. Disk s pořadovým číslem jedna tak nese titul "‘Til The Sun Goes Down", druhá "Devil’s Dolls" a třetí "Comin’ Home Late". V konečném důsledku to zas takový vliv nemá, deska hezky plyne jako jednotný zvukový i náladový celek.

Z trojice Dylanových výletů do tzv. Great American Songbook, tedy skladeb, které mají v americké hudbě pověst jakéhosi hudebního kánonu a čerpal z nich už leckterý populární muzikant (mimo jiné třeba Willie Nelson, Rod Stewart nebo Ringo Starr), je aktuální "Triplicate" nejvíce dotažené. Konečně má v sobě onu nakažlivou sentimentální náladu, nostalgického ducha dávno zašlých časů - i s tím vším v jádru jednoduchým až kýčovitým tvořením skladeb. Přece jenom je to stále tradiční pop. Ten Dylan halí do stylu salónního jazzu v jednoduchém obsazení (kytara - basa - bicí), které občas ozdobí střídmě použitá dechová sekce. Do těchto aranží jsou pak převedeny všeobecně známé hity jako "The Best Is Yet To Come", "Stardust" nebo "Sentimental Journey".

Předchozí dvě alba - a odpusťte mi tento poněkud hrubší příměr - místy působily jako hudba pro důchodce užívající si podzim svého života kdesi na pláži. Ne tak "Triplicate" - to je sice albem nostalgickým a sentimentálním až hanba (myšleno v dobrém), ale zároveň překypujícím neskutečnou radostí z pouhého hraní, které není zatížené prezentací sebe sama coby jedné z myšlenkových sil dvacátého století. Dylan je v záviděníhodné hlasové kondici. Je až s podivem, jakým způsobem modeluje svůj charakteristický (a leckterým posluchačem až nenáviděný) vokální projev. Vyloženě si užívá svou roli stárnoucího barového zpěváka v zakouřeném lokále kolem čtvrté ráno. A jeho pobavený úsměšek je jasně rozeznatelný v každé z třicítky skladeb.

"Triplicate" je v podstatě čistá dokonalost. Ten jeden bod na hodnotící stupnici, který albu schází k absolutním číslům, je za někam vytrativšího se Dylana. Ale to je obecně vzato problém poslední trojice v autorově diskografii. V případě té úplně poslední položky je to ale jen malá vada na kráse.