14.04.2017 10:20 - Jiří V. Matýsek | foto: facebook interpreta
Přísloví, které mluví o tom, že se vícekrát nedá vstoupit do téže řeky, není v případě Boba Dylana a jeho čerstvého alba "Triplicate" tak úplně pravda. Už potřetí v řadě opouští vlastní tvorbu a věnuje se skladbám, které utvářely dějiny tradičního amerického popu (Sinatra, Gershwin nebo Carmichael).
9/10
Bob Dylan - Triplicate
Skladby: CD 1: I Guess I'll Have to Change My Plan, The September of My Years, I Could Have Told You, Once Upon A Time, Stormy Weather, This Nearly Was Mine, That Old Feeling, It Gets Lonely Early, My One And Only Love, Trade Winds / CD 2: Braggin', As Time Goes By, Imagination, How Deep Is The Ocean, P.S. I Love You, The Best Is Yet To Come, But Beautiful, Here's That Rainy Day, Where Is The One, There's A Flaw In My Flute / CD 3: Day In, Day Out, I Couldn't Sleep a Wink Last Night, Sentimental Journey, Somewhere Along The Way, When The World Was Young, These Foolish Things, You Go To My Head, Stardust, It's Funny To Everyone But Me, Why Was I Born
Vydáno: 31.3.2017
Celkový čas: 95:42
Vydavatel: Sony Music
Bob Dylan proslul jako jeden ze zpívajících básníků své generace, má za sebou pětatřicet alb vlastní tvorby, prozaický životopis hrdě se honosící podtitulem
Část první, přičemž další části zůstávají v nedohlednu, i Nobelovu cenu za literaturu. A v posledních třech letech také dnes už tři desky, na kterých se poprvé po padesáti letech stává pouhým interpretem, nikoliv autorem.
Album "Shadows In The Night" v roce 2015 bylo pro fanoušky doslova šokem, pro Dylana jakýmsi ohledáváním dosud nepoznaného terénu. O rok mladší "Fallen Angels" se neslo v duchu větší sebejistoty na interpretově straně a přijetím (nebo rezignací ve stylu:
On už asi nic jiného dělat nebude…) u posluchačů. Ani jedna z desek vlastně nebyla špatná, jen jsem možná od Dylana čekal po těch letech něco jiného, něco, co bylo ještě přítomno na pět let staré "The Tempest". A letos přišlo "Triplicate".
To je s plochou tří disků zatím nejrozsáhlejším Dylanovým studiovým dílem, které ve své kariéře vydal (stranou ponechme megalomanské archivní kolekce pod hlavičkou Bootleg Series). Ony disky však nejsou ani náhodou nacpány k prasknutí. Celková stopáž jen lehce přesahuje hodinu a půl a rozdělení na tři disky je spíše podřízením se zamýšleném konceptu tří alb s rozdílným tematickým zaměřením. Disk s pořadovým číslem jedna tak nese titul "‘Til The Sun Goes Down", druhá "Devil’s Dolls" a třetí "Comin’ Home Late". V konečném důsledku to zas takový vliv nemá, deska hezky plyne jako jednotný zvukový i náladový celek.
Z trojice Dylanových výletů do tzv.
Great American Songbook, tedy skladeb, které mají v americké hudbě pověst jakéhosi hudebního kánonu a čerpal z nich už leckterý populární muzikant (mimo jiné třeba
Willie Nelson,
Rod Stewart nebo
Ringo Starr), je aktuální "Triplicate" nejvíce dotažené. Konečně má v sobě onu nakažlivou sentimentální náladu, nostalgického ducha dávno zašlých časů - i s tím vším v jádru jednoduchým až kýčovitým tvořením skladeb. Přece jenom je to stále tradiční pop. Ten Dylan halí do stylu salónního jazzu v jednoduchém obsazení (kytara - basa - bicí), které občas ozdobí střídmě použitá dechová sekce. Do těchto aranží jsou pak převedeny všeobecně známé hity jako "The Best Is Yet To Come", "Stardust" nebo "Sentimental Journey".
Předchozí dvě alba - a odpusťte mi tento poněkud hrubší příměr - místy působily jako hudba pro důchodce užívající si podzim svého života kdesi na pláži. Ne tak "Triplicate" - to je sice albem nostalgickým a sentimentálním až hanba (myšleno v dobrém), ale zároveň překypujícím neskutečnou radostí z pouhého hraní, které není zatížené prezentací sebe sama coby jedné z myšlenkových sil dvacátého století. Dylan je v záviděníhodné hlasové kondici. Je až s podivem, jakým způsobem modeluje svůj charakteristický (a leckterým posluchačem až nenáviděný) vokální projev. Vyloženě si užívá svou roli stárnoucího barového zpěváka v zakouřeném lokále kolem čtvrté ráno. A jeho pobavený úsměšek je jasně rozeznatelný v každé z třicítky skladeb.
"Triplicate" je v podstatě čistá dokonalost. Ten jeden bod na hodnotící stupnici, který albu schází k absolutním číslům, je za někam vytrativšího se
Dylana. Ale to je obecně vzato problém poslední trojice v autorově diskografii. V případě té úplně poslední položky je to ale jen malá vada na kráse.
-
Gershwin? (OHNOTHIMAGEN, 16.04.2017 20:10) Reagovat
Gershwin na Triplicate? Nebo na Shadows in the Night nebo Fallen Angels? Kde?
-
+ (OHNOTHIMAGEN, 17.04.2017 06:58) Reagovat
"Album "Shadows In The Night" v roce 2015 bylo pro fanoušky doslova šokem, pro Dylana jakýmsi ohledáváním dosud nepoznaného terénu."
Ale tohle může napsat jen člověk, který se o Dylana nezajímá, nebo jen opravdu zběžně. Nebo si o něm něco honem vygooglil a teď machruje.
Jaký má Bob vztah k tomuto repertoáru, je sdostatek známo už hodně dlouho; již v 80. letech na jeho zvukových zkouškách zněly písně od Sinatry nebo třeba Ink Spots.
Čili FANOUŠCI o Dylanově příchylnosti k stařičkému popu/swingu vědí, tudíž to pro ně nemohlo být šokem, a pro Dylana to není žádný nepoznaný terén.
Bootleg Series jsou "megalomanská kolekce"? Dovolte, abych se zasmál. Pro fanouška je to neocenitelná věc, povinnost mít ve své fonotéce oficiálně vydané nahrávky, které dosud kolovaly jen na zvukově méně kvalitních bootlezích, a je jen dobře, že Dylan se svým týmem stále pokračuje v trendu, který započal v roce 1991.
"...tři desky, na kterých se poprvé po padesáti letech stává pouhým interpretem, nikoliv autorem."
Coververze jsou kořením Dylanovy diskografie. "Self Portrait" z roku 1970 je obsahoval dokonce ze dvou třetin. A že je Dylan zpracovával naprosto fantasticky, dokazuje "Another Self Portrait", kde jsou natolik nádherné písně, že občas dokážou předčit i originály nebo v případě tradicionálů jiné verze (This Evening So Soon, Spanish Is the Loving Tongue, Thirsty Boots, Pretty Saro).
Dylan dokáže dát coververzím svůj neopakovatelný otisk, čímž se nejedná jen o další pajc. Stačí si poslechnout London Calling :-), Soon, Red Cadillac and a Black Moustache, The Love That Faded, Pretty Boy Floyd nebo I Can't Get You Off of My Mind, ovšem pochybuju, že autor recenze vůbec ví, o čem píšu.
Ten vytrativší se Dylan je možná na Triplicate a Fallen Angels. Naopak na Shadows in the Night, což je deska, která byla z celé "sinatrovské" trojice bezpochyby nejsilnější, je Dylan zcela všudypřítomný. Stačí poslouchat.