Životopisné drama "Bob Dylan: Úplně neznámý" vypráví příběh minnesotského hudebníka, který ve své době bořil hranice a dodnes zůstává svůj. Snímek, který pochopitelně připomíná také ikonický moment z folkového festivalu v Newportu v roce 1965, vyniká především skvělými hereckými výkony.
Sál CineStaru byl nad má očekávání téměř zaplněný, k mému překvapení tvořila nemalou část publika mladší generace. Světla pohasla, a tak jsem se mohla vydat do hlubin minulosti po stopách jednoho z nejslavnějších písničkářů všech dob. Nedá se říci, že bych byla nějaký extra fanda Timothée Chalameta, který ztvárnil hlavní roli. Byla jsem snad zezačátku i lehce skeptická, ale během pár chvil se mé obavy vytratily a já měla pocit, že hledím do Bobovy mysli a listuji si jednou kapitolou jeho záhadné osobnosti.
Film "Bob Dylan: Úplně neznámý" je víc než jen obyčejný životopis slavného muzikanta. Jde o návrat do šedesátých let, kdy se Amerika měnila a kdy mladý, trochu nervózní kluk s kytarou přepsal pravidla hudebního světa. Režisér James Mangold tu odvyprávěl příběh o tom, jak se Robert Allen Zimmerman stal Bobem Dylanem, a přitom zachytil ducha doby, kdy v zapadlých newyorských klubech začínaly hvězdy, o kterých svět neměl ještě ani tušení.
V hlavní roli již zmíněný Timothée doslova září. Nejenže zvládl Dylanův zvláštní, trochu nosový hlas, ale všechny písničky nazpíval sám. A co je ještě lepší - při sledování filmu úplně zapomenete, že se díváte na herce. Chalamet do role vložil všechno: od pohybů přes gesta až po tu neuchopitelnou Dylanovu energii, díky které vás vtáhne do děje stejně jako sám Bob vtahoval posluchače.
Kromě Tima si ve filmu zahráli například i Edward Norton, Elle Fanning, Monica Barbaro, Boyd Holbrook, Dan Fogler, Eriko Hacune, Scoot McNairy, Norbert Leo Butz, Will Harrison a další.
Co dělá film tak zajímavým, je skutečnost, že kromě samotného Dylana ukazuje i tehdejší hudební svět a lidi, kteří ho obklopovali. Objeví se tu třeba
Joan Baez, která mu nejen otevřela dveře na velká pódia, ale také do svého srdce. Jejich vztah byl bouřlivý, plný emocí, a tohle všechno snímek skvěle zachycuje.
Stručná vizitka folkové legendy
Bob Dylan se narodil jako Robert Allen Zimmerman 24. května 1941 v městečku Duluth v Minnesotě. Jméno si změnil na začátku své kariéry, údajně inspirovaný velšským básníkem Dylanem Thomasem (ačkoliv to sám hudebník časem popíral). Má pověst nevyzpytatelného a často mrzutého člověka. Rozhovory s ním bývají oříškem - odpovídá stroze, někdy až zmateně, a často si z novinářů utahuje. Přesto si získal respekt nejen svou hudbou, ale i svým postojem - dělá věci po svém a nic ho nezajímá víc než jeho vlastní vize.
Je známý tím, že nerad zpívá své nejznámější písně tak, jak je publikum zná. Na koncertech je často přetváří k nepoznání - mění tempo, melodii nebo text. Někteří fanoušci to milují, jiní jsou zklamaní, že neslyší originální verzi "Like a Rolling Stone". Sám prý nemá potřebu
opakovat staré věci.
Názory fanoušků i kritiků ohledně jeho nejlepších alb se různí, k těm nejoceňovanějším ale patří:
- "Highway 61 Revisited" (1965): obsahuje již zmíněnou ikonickou píseň "Like a Rolling Stone"
- "Blood on the Tracks" (1975): považováno za jeho nejosobnější dílo
- "Blonde on Blonde" (1966): první dvojalbum v rockové historii, plné experimentů
Další velkou postavou je
Johnny Cash, Dylanův přítel a podporovatel, který v něm viděl obrovský potenciál. Film zdůrazňuje dopisní přátelství mezi nimi. Vyměňovali si dopisy ještě předtím, než se osobně setkali, a sdíleli své myšlenky o hudbě a životě. Jejich první setkání se uskutečnilo na Newport Folk Festivalu v roce 1964.
Cashe tvůrci znázornili jako velkého fanouška Dylanovy hudby - a tento obdiv byl vzájemný. Bob jej považoval za idol a inspiroval se jím. Jejich přátelství je vyobrazeno jako podpůrné a povzbuzující. Cashova postava často poskytuje hlavnímu hrdinovi rady a povzbuzení, což odráží jejich skutečné pouto. Režisér použil reálná psaní z Robertových archivů, aby zajistil autentičnost jejich korespondence. To přidává vrstvu historické přesnosti jejich příběhovým interakcím.
Mihne se i zde Allen Ginsberg, slavný básník beatnické generace, který rozpoznal zpěvákovy texty jako poezii. A pak se tu objevuje
Pete Seeger, legenda folkové scény, který umělci na jedné straně fandil, ale na druhé nemohl rozdýchat, když si na Newportském folkovém festivalu poprvé zahrál na elektrickou kytaru. Tahle scéna je pro celý film klíčová - symbolizuje okamžik, kdy Bob rozčísl svět tradičního folku a vykročil úplně jiným směrem.
Vidět můžeme také nádhernou scénu, kdy Dylan navštíví svého idola, folkového písničkáře Woodyho Guthrieho, v nemocnici. Guthrie byl pro něj hrdina a jejich setkání ukazuje, jak moc pro něj znamenal. Šlo o chvíli, kdy si uvědomil, že nechce být jen muzikantem - chtěl se stát hlasem své generace. Woodyho písně o dělnících, chudobě a sociální spravedlnosti mladého Roberta hluboce ovlivnily.
Pár zajímavostí
- nejenže Timothée Chalamet hraje Boba Dylana, ale ve filmu také sám zpívá všechny písně. Herec strávil měsíce tréninkem, aby co nejvěrněji zachytil Dylanův jedinečný hlas
- film byl natáčen na autentických místech v New Yorku, kde umělec začínal svou kariéru, včetně slavné Greenwich Village, kde Dylan často vystupoval
- James Mangold se rozhodl pro kreativní přístup k vyprávění příběhu, což znamená, že některé události a data byly upraveny pro dramatický efekt
- název "A Complete Unknown" je inspirován textem písně "Like a Rolling Stone", považované za jednu z nejikoničtějších písní všech dob
- kostýmy byly pečlivě navrženy tak, aby odpovídaly módě šedesátých let, což přispívá k autenticitě a atmosféře
- snímek získal osm nominací na Oscara, včetně nejlepšího filmu a nejlepšího herce Chalameta
- když Dylan na Newportském folkovém festivalu v roce 1965 přešel na elektrickou kytaru, publikum tím šokoval. Fanoušci folku to považovali za zradu, ale zpěvák tím nastartoval úplně novou hudební éru
- měl velký vliv na Beatles, zejména na jejich texty. Naopak Beatles ho údajně seznámili s marihuanou
Film dokonale zachycuje dobovou atmosféru New Yorku šedesátých let - malé kluby, kde každý druhý hrál na kytaru a doufal, že jednou prorazí, kouřem nasáklé kavárny, bouřlivé protesty i energii tehdejší doby. Soundtrack je plný umělcových nejslavnějších hitů jako "Blowin’ in the Wind" nebo "The Times They Are A-Changin’", ale slyšíte je v kontextu, v jakém vznikaly, a to jim dává úplně nový rozměr.
Mangold se rozhodl zaměřit hlavně na písničkářovu cestu ke slávě, takže jde spíš o poctu než o kritický pohled. Nečekejte proto složité rozbory jeho chování nebo temnější stránky jeho osobnosti. Je to příběh o géniovi, který měnil pravidla, někdy trochu idealizovaný. Ale ono to vlastně nevadí - ten příběh vás prostě pohltí.
"Úplně neznámý" vás přenese do doby, kdy se hudba hrála naživo a měla moc měnit svět. Timothée Chalamet je v roli hlavního protagonisty tak přesvědčivý, že máte chuť okamžitě sáhnout po starých deskách a poslouchat jeho písně znovu a znovu. Ať už jste fanoušek, nebo jej vlastně ani příliš neznáte, toto dílo vás donutí pochopit, proč se stal hudební legendou. A hlavně - připomene vám, jakou moc může mít jeden hlas a jedna kytara.
Bob Dylan nedávno v Praze
Pokud byste měli po zhlédnutí tohoto životopisného dramatu chuť navštívit nějaký Bobův koncert, můžete zalitovat, neboť se v České republice ukázal zrovna nedávno. V roce 2024 zahrál hned třikrát v pražském O2 universu v rámci svého turné "Rough and Rowdy Ways". V mnoha ohledech šlo o typicky dylanovské koncerty - naprosto nekompromisní a mimo očekávání.
Jednou z věcí, která všechny zaskočila, byl striktní zákaz používání telefonů během vystoupení. Před vstupem do haly museli návštěvníci odevzdat své mobily, které byly uzamčeny do speciálních pouzder, jež šly otevřít až po skončení koncertu. Dylan je známý tím, že si potrpí na soustředění a atmosféru, kterou podle něj mobily narušují. Výsledkem bylo čisté, ničím nerušené hudební vystoupení - což někteří fanoušci ocenili jako návrat ke skutečné koncertní zkušenosti.
Nepřekvapivě v Praze nezahrál své největší hity jako "Blowin’ in the Wind" nebo "Like a Rolling Stone". Místo toho se soustředil na písně z novějších alb, zejména z desky "Rough and Rowdy Ways", kritiky velmi kladně přijaté. Fanoušky, kteří čekali jeho ikonické skladby, tím možná zklamal, ale pro věrné příznivce bylo vystoupení autentickým zážitkem a ukázkou toho, že se neohlíží zpátky a stále tvoří.
Jak už je jeho zvykem, během celého večera nepromluvil k publiku ani slovo. Zazněly skladby jako "I Contain Multitudes" nebo "False Prophet", které perfektně seděly k jeho současné syrové a minimalistické stylizaci. I přes absenci starých hitů byl koncert intimní a působil jako osobní setkání s legendou, která si hraje podle vlastních pravidel. A přesně takto je protagonista znázorněný i v recenzovaném filmu.
Pokud jste doteď váhali, zda dát "Úplně neznámému" šanci, snad vás tento článek navnadí ke zhlédnutí.