Kolem Papa Roach se v roce 2000 spustila hotová mánie, to když vydali debut "Infest", který se minimálně v USA chytil na jedničku. Jeden můj přítel byl tou dobou za oceánem a nadšeně mi psal, zda tady také už máme Papa Roach. Inu, neměli jsme. Když se mi album konečně dostalo do ruky, s napětím jsem je vložil do přehrávače a čekal, kdy zaslechnu tu božskou manu. Nestalo se, za to jsem byl zahlcen vpravdě standardním rap-punk-rockem, který se mi pod kůži jakžtakž dostal až s vypětím pořádné dávky trpělivosti. Nicméně na novinku Papa Roach jsem se těšil, jak říkám, debut se mi nakonec tak nějak zalíbil.

"Lovehatetragedy" je na jednu stranu dost podobné první desce, na druhou se i liší. Podobnost leží především ve vyjadřovací, hudební stereotypnosti - Papa Roach používají stále tentýž zvuk kytar, stále tentýž komplot grunge s punkem. Co zůstalo nadále stejné, jsou také melodie, které jsou u několika kousků vcelku sympatické - "Time And Time Again" nebo "She Loves Me Not". Jestliže se dočteme, že skupina je čelným představitelem nu-metalu, rázem bychom měli rezignovat na užívání onoho termínu, protože pokud by Papa Roach patřili tamtéž co třeba Korn, svět by mohl přestat rázem dávat smysl. Rozdíl oproti "Infest" je hlavně ve zpěvu, Jacoby Shaddix narozdíl od prvotiny nerapuje (nebo jen výjimečně) a věnuje se výhradně zpěvu (nečekejte ovšem žádného Carerase).

O "Lovehatetragedy" lze v podstatě říct totéž, co bylo mířeno na adresu "Infest". Papa Roach jsou tak trochu nafouklou bublinou, protože jejich hudba ani zdaleka neodpovídá svou kvalitou výší prodaných desek. Na druhou stranu je třeba si připomenout, že v jednoduchosti je síla. A právě tohoto hesla se kvartet z Kalifornie drží jako klíště. Muzika, kterou dělají, není nijak náročná, melodie, které skládají, nejsou výjimečně vlezlé, písničky, které hrají, nejsou obzvláštně tvrdé. Jsou přesně tací, aby vyhověli všem rockovým fanouškům. Ideálně průměrní, případně mírně nadprůměrní. Jak vidno, toť jedna z nejúspěšnějších cest k popularitě a slávě.