Libanonec a gay upatlaný od cukrové vaty, s Pepsi colou politými přezůvkami a ječákem, který rve drsným chlápkům uši. Tak nějak si Miku, jehož desky poslední roky nevzbuzují silnější ohlas, představuje většina haterů nebo prostě těch, kteří o něm naposledy slyšeli v dobách všudypřítomné "Relax, Take It Easy". Jak je tedy možné, že za sebou zpěvák zanechal přešťastné Forum Karlín a na festivalech se stále objevuje na hlavních pódiích?

Místo aby se za svou výjimečnost před naším světem schovával, rozhodl se vymalovat si svět vlastní. Animovaný, pouťový, živoucí, barevný, svůj. Kašle na to, co se nosí, a raduje se z luxusu být sám sebou, který si můžou dovolit jen opravdu výjimečné osobnosti. Jeho vizuální i hudební styl se drží ve své vlastní bezkonkurenční kategorii už skoro deset let a není tu nikdo, kdo by se mu rovnal.

V Praze předvedl mnohé, na co jsme od něj už zvyklí, v detailech ale stejně dokáže vždycky překvapit. Energická černoška za bicími opět vyčnívala ve skvělé kapele, kterou zatáhl do hry víc než kdy dřív. Nápisy korunující pódium blikají rychlostí tancem zvýšeného tepu, zpoza maringotky mávají kulisy a květinová brána vedoucí do samého nebe se nečekaně rozrazí až v úplném závěru. Klavír přetéká barvami, jako by ho odvezl z nějaké školky, a mezi tím vším blázincem zpěvák poskakuje jako teenager před zrcadlem do rytmu svého oblíbeného hitu. Hýří upřímnými úsměvy a v jeho tanečních kreacích se mísí naivní bezstarostnost, výskoky do vzduchu a k sežrání roztomilé výkruty, až se nakonec roztočí dokola a jeho toreadorovské sako se kolem něj rozevlaje jako na kolotoči.

Neposlušné ruce Mikovi vylítávají do vzduchu o to víc, o co ho poslouchají jeho hlasivky. Vysoké tóny střídá s chraplákem stejně rychle, jako šije do klavíru. Jednou je tak veselý, že ze země sebere konfety a narve si je spontánně do úst, jindy donutí celý sál ztichnout, aby bez mikrofonu a potmě zazpíval závěr songu o vztazích, které nečekal žádný "Happy Ending". K párty na počest konce světa vyzývá stejně přesvědčivě, jako když dav přiměje zpívat a tančit s představou, že se na ně nikdo nedívá. "Lidi můžete poznat tak, že jim podáte ruku. Nebo že se svlíknete. A co je úplně nejvíc? Když začnete zpívat."

A náhle se mu zlomí hlas, když sahá po fotoaparátu, aby si vyfotil sál, nad kterým se vznáší jako obláčky nespočet vzkazů se slovem děkuji v nejrůznějších jazycích. "Jak jste tohle vůbec zorganizovali?" dojímá se s jiskrami v očích. Když se pak objeví v publiku plachta s nápisem "Thank God That You Found Us",, vezme si ji na stage, aby ji rozevřel ve chvíli, kdy závěr písně "The Origin Of Love" zazpívá ve znění nápisu místo originálního textu.

Mika se oproti ostravskému vystoupení nebál pochlubit svými aktuálními skladbami a znovu dokázal, že naživo fungují stejně dobře jako jeho největší hity. Roli školáka, který se stydí za to, že mu pískat melodie moc nejde, a který si na pódium pozval kluka z publika, aby si s ním zatančil kolem klavíru, proměnil i v roli vypravěče. Jedny ze svých největších hitů "Grace Kelly" a "Lollipop" z velké části divadelně převyprávěl. Jednou je zpestřil gejzírem konfet vystřelených rovnou z klavíru (kdo tohle má?), podruhé kapelou bubnujících do stěn klavíru rytmus. Na závěr svého nejsladšího songu si dovolil přiznání, jež bylo určeno pouze těm nejpozornějším. Hlavní textovou linku písně hitu "Lollipop" - "Love is gonna get you down," v závěru vyvrátil, když zazpíval: "Now I am 32 years old and I am over that shit I was told."

Muž, který odmítá dospět každým pohybem svého těla, se pro nás na pár vteřin proměnil v dospěláka, který o lásce už opravdu něco ví. Zůstat v srdci dítětem, radovat se, milovat a cítit - takové by to tedy bylo ocitnout se na pár vteřin v Mikově kůži. Takové to je být na jeho koncertě.