Hned na začátku je potřeba podotknout, že ta pozice nutně nemusí být nikterak výrazná, protože pro kapelu není až tak důležitá masovost, jako spíš hrát to, co ji opravdu baví a na nic se příliš neohlížet.

Zárodky kapely Bujabéza vznikly v roce 2008 a vytvořilo je instrumentální duo Honzy Sítaře a Víti Zaorala. Na ně se postupně přibalovali další členové, včetně dnes již zásadního ženského elementu. Ten tvoří kmenová zpěvačka Zuzka Mimrová a stálý host Zuzka Šajnová. Kmenem stylu formace jsou lidové texty. Na ně kapela sází proto, že jsou prosty klišovitosti a najdou se v nich mnohé esence, které dnešním textům písní chybí.

Proto hned pro začátek zapomeňme na klasický formát písní předehra-sloka-refrén-mezihra-sloka-refrén-sólo-refrén. Lidové texty na této desce žádné refrény nemají. Neznamená to však, že by byly hůře zapamatovatelné. Jan Sítař jako autor kompletní hudby odvedl minimálně v první polovině desky velmi dobrou práci a textům ve své hudbě dodal dostatek křehkosti, zamyšlení i uvolněnosti, až rozjuchanosti.

Na své webové stránce kapela píše, že název Bujabéza se dá přirovnat ke stejnojmenné francouzské polévce, neboť jejich muzika se nedá zaškatulkovat. Naopak se v ní dají nalézt různé stylové chuti jako ve vzpomínané polévce. Otevírací "Co se to tam" je velmi milým vplutím do poslechu. Zaujme citlivost akustické kytary Kryštofa Tomečka, jistota a síla zpěvu Zuzky Mimrové, která se dobře doplňuje s jakoby nesmělým hlasem Jana Sítaře.

Následující "Podzim s ní" je stylově téměř bigbítem a zde si všimnete, jak album skvěle hraje. Zvuk je vybroušený, dynamický, ale neohlušující. "Marinka" je jednou z mála písní, která vznikla o dost dřív, už v roce 2012. Je jednou ze čtyř, kde byl použit původní text. Zde kapela využila služeb Jana Přesličky, v ostatních případech bylo uvedeno do pohotovosti pero Daniely Weber. A pro změnu je to zase šanson jako víno. Mimrová v něm dokáže měnit nálady, lomit je i v půli refrénu. V dlouhých slabikách zní krásně naléhavě a působí jako balzám na uši.

Jestli si říkáte, že by už to množství stylů stačilo, zapomeňte. "Dobrovolník" je zase nasládlý popem a kopákem a výsledným zvukem tíhne zvukově někam k dnes tak populárnímu Jelenu. "Nesvěcení neděle" už z titulu názvu svádí k divokosti a nespoutanosti. Z ní se rytmem reggae přesuneme na Jamajku, rozhoupeme boky a ve skladbě "Pivo" vzdáme hold neznámějšímu českému nápoji.

A nechybí tu ještě trochu ska? Ale jistě. Hodí se jak zadek na hrnec k písni "Kdo kořalku rád pijává". Dál album stylově už nezachází, barevnost je i tak dostatečná, horší je, že ve druhé polovině síle melodií začne chybět určitý tah na branku a malinko padá řetěz. Ke konci jako by se zase v dalším ska popěvku "Pověz mně synečku" začala malinko nadechovat, ale velkolepý závěr nepřichází.

Ani tak to příliš nevadí. Stopáž alba nedosahuje ani čtyřiceti minut, takže není příliš času se opravdově začít nudit a prostor vyloženě zmáčknout off na svém přehrávači taky není. Třetí deska tak při proklamované nechuti být novým Čechomorem nijak za uši netahá. Je zapotřebí většího množství poslechů, ale minimálně polovina opravdu baví a ve druhé alespoň zaujme znatelná chuť do hraní. Peníze a sláva u Bujabézy fakt nejsou na prvním místě. Tam je radost a potěšení z toho, co sami hrají, a pokud si výsledky jejich činnosti najdou své posluchače, tím líp.

Úplná hrstka opravdových fanoušků asi taky nebude, protože Bujabéza za ta léta existence natočila už tři desky, hrála na mnoha festivalech i v televizi a nové album nahrála hlavně díky crowdfundingové podpoře fanoušku na Startovači. Tak nezbývá než držet palce do další kariéry.