Materiál pro debutové album dalšího z mnoha hudebních projektů Mika Pattona Nevermen vznikal již od roku 2008 a měl zamířit na druhou desku jiného projektu Peeping Tom. Patton ale potkal amerického rappera Doseona a frontmana britských oceňovaných rockerů Tv On The Radio Tunde Adebimpeho a spolu na skladbách pracovali až do roku 2015. Bezejmenný debut téhle zajímavé party nelze žánrově zcela přesně vymezit, neboť velmi zdárně prolíná všechny aspekty hudební tvorby tří umělců.

Pro Pattona byli Faith No More vždycky hudebně příliš sevření, a proto se od počátku své kariéry ventiloval v podobě zakládání nejrůznějších projektů a skupin. Nejvýraznější stopu zanechal s fenomenálními experimentátory Mr. Bungle, metalově nesmlouvavými Fantomas, rockovými Tomahawk a spoluprací s avantgardním (a trochu šíleným) skladatelem Johnem Zornem. Výčet jeho kompletní práce s dalšími nejrůznějšími interprety by však nejspíš zabral celý článek. Jeho posledním a nejnovějším zářezem je trio Nevermen.

Ale abychom nekřivdili ostatním členům. Výrazný vliv na výsledném soundu mají i další dva členové projektu. V písních je nezpochybnitelný vliv hudební hravosti a onoho typického moderního art-rocku z dílny TV On The Radio, který do novinkové desky vtiskl svým rukopisem Tunde Adebimpe. Ani rapové vložky Doseona nejsou bezmyšlenkovitě naroubovány, ale v kontextu skladeb fungují, což dokazuje zejména úvodní pecka "Dark Ear" patřící k nejlepším skladbám debutu. Rapperův prostor je přesto menší než u zbývajících dvou spoluautorů.

Za vůbec nejpovedenější skladbu lze považovat "Treat Em Right", ve které se vlivy rozdílných osobností prolnuly nejdůmyslněji. Rytmický a nejpísničkovější song počinu má rockový groove, ale nechybí ani artovější kudrlinky a úderný refrén. Typicky pattonovský rukopis je znát v další skvělé písni "Tough Towns". Vůbec špatná není ani pomalá, až hypnotická pop-rocková balada "Hate On", která více než v ostatních případech připomene poslední desku Faith No More. Na Peeping Toma si posluchač vzpomene během hravé a až (v dobrém) primitivně chytlavé "Mr. Mistake" s dost možná nejhitovějšími ambicemi. Elektronikou trochu utopená "Shellshot" jako by zase vypadla z repertoáru TV On The Radio.

Nelze očekávat, že by z Nevermena bylo něco víc než jednorázový projekt. Po hudební stránce je jejich prvotina sice zajímavá, ale místy sterilní a nevýrazná. Zejména během druhé poloviny nahrávky bude posluchač udržovat koncentraci jen velmi těžko. Ne, že by jednotlivé skladby byly špatné. Jen se v určitých momentech vytrácí zábava, nad kterou vyhrávají přílišné umělecké ambice. Skladby jsou navíc místy natolik bizarní, že nesnesou setrvalejší pozornost. Tam, kde nejdříve baví pestrostí, tam se posléze posluchačsky zprotiví.

Nevermen ocení především Pattonovi a Adebimpeho fanoušci, ale není moc pravděpodobné, že by jejích společný výtvor zaujal širší posluchačskou základnu. Neúprosný čas nejspíš tento projekt zanechá jen jako další položku v předlouhé diskografii Mika Pattona.