Mike Patton a jeho parta si s novinkou dali pořádně načas. Koncertně sice po návratu na scénu fungují již nějaký ten pátek, na regulérní desku jsme si ale ve finále museli počkat nekonečných osmnáct let, kdy konečně vyšel nástupce "Album Of The Year" nazvaný "Sol Invictus". Teprve sedmé album v diskografii Faith No More však s ničím nezaostává za svými předchůdci, recenze jsou velmi pozitivní a kult okolo této skupiny je rozpálen opět na maximum. Výsledku určitě pomohlo, že formace nahrávání utajila, a tak ve studiu nepanoval žádný tlak. Ondřej Hricko v hlavní recenzi převážně chválil a vše uzavřel těmito slovy: "I dnes znějí současně a bez známek nostalgie. Navíc se v plné nahotě ukazuje, jak důležitá je všestrannost a tvůrčí nekonvenčnost Mikea Pattona, který svým charismatem umí strhnout v téměř padesáti letech i současné omlazené publikum."

Faith No More se u nás ukážou v rámci festivalu Rock For People v Hradci Králové, kde v pátek 5. června od 22:40 zahrají na hlavní scéně zhruba hodinu a půl dlouhý set. U nás si za "Sol Invictus" v názorovém souboji pěti redaktorů vysloužili ve výsledném skóre stále velmi vydařených osmašedesát procent.

---

Pavel Parikrupa - Návrat, co má smysl (8/10)
Vztah ke kapele: FNM jsou jednou z klíčových kapel mého (hudebního) dospívání.

Především ohromný výkon Mika Pattona je největší devizou nového alba Faith No More po neuvěřitelných osmnácti letech. Zpěvák kapely je vokální "Superhero". V téhle písni, z níž musí každý fanoušek skupiny výskat radostí, je všechno, co je učinilo slavnými - výrazný klávesový motiv, zběsilost i skvělá melodie, energie atomové elektrárny a taky ilustrace několika z mnoha hlasových podob neskutečně proměnlivého "Motherfuckera" Pattona. Ten stále dokáže z jazzového frázování přejít do nelidského řevu, pomazlit se s tónem a hned na to si vyblít hlasivky - to všechno s grácií nezlomného "Matadora". Albový návrat Faith No More sice přišel po velmi dlouhé době, ale dopadl nad očekávání dobře (taky jste si oddechli?). Tohle není žádné vyčpělé retro pro pamětníky. Největší radost mám z toho, jak nad věcí kapela na "Sol Invictus" působí a zní, jako naprostí frajeři, jistí si svou věcí, se silnými písničkami na vyrovnaném albu.

---

Veronika Ondečková - Na první dobrou (7/10)
Vztah ke kapele: K Faith No More se sice cíleně vracím jen málokdy, ale nikdy mě nezklamou. A Mike Patton je prostě pánbůh.

Faith No More se vrátili s albem, které obstojí i mezi perlami, jako jsou nahrávky "The Real Thing" nebo "Angel Dust". Nový materiál více než kdy jindy zní jako výsledek spojení hudebních individualit, v nichž dominují výrazové prostředky Mika Pattona a klávesy Roddyho Bottuma. Je přímočarý a vyzrálý, úchylné kotrmelce a tvůrčí přetlak typický pro někdejší tvorbu FNM na něm proto hledejte pouze pod mikroskopem nebo raději vůbec. "Sol Invictus" vyvolá sympatie zasazením do kontextu reunionu a zachycuje FNM ve vzájemné korelaci při hledání svých kořenů, ze stejného důvodu však nepatrně kulhá na zadní. Při poslechu alba je cítit, že znovuzrozená kapela na začátku neměla mnoho nosných motivů a tam, kdy za jiných okolností přijde na řadu rozvíjení nápadů z přervaného šuplíku, nyní zafungoval talent a zkušenosti. Mike Patton by byl schopný celou desku klidně improvizovat a stejně tak Roddy Bottum nemá problém vysypat z rukávu klávesové linky, jaké nové skladby posunou o několik tříd výš, asi s takovým přehledem, jako když senior hráč přehraje mladšího soupeře díky technice a lepším schopnostem orientovat se na hřišti. "Sol Invictus" tak zní sice nesmírně uvolněně, na druhou stranu mu však často chybí potřebná rafinovanost. Naštěstí v momentech, kdy Faith No More docházejí ingredience, projammují se alespoň k méně nápadným vrcholům a pomáhají si skvěle zprodukovaným zvukem. Top tři tracky: "Sunny Side Up", "Separation Anxiety", "Superhero".

---

---

Honza Balušek - (7/10)
Vztah ke kapele: Nemůžu říct, že bych znal detailně celou jejich diskografii, ale "Angel Dust" a singly z něj (vede u mě "Everything's Ruined") mě svého času velmi bavily.

Zatímco u přestárlých rockových dinosaurů si můžete říct, že na velká turné vyjíždějí hlavně proto, aby je něco drželo při životě, a u reunionů výrazně mladších kapel jde hlavně o peníze, Faith No More jejich návrat věřím a fandím mu. Ne že by se jim ty peníze nehodily, ale co už... A když už jim to fungovalo naživo, zkusili společně i něco složit. Sympatické mi je i to, že vše do poslední chvíle utajili a novou desku oznámili a posléze vydali až ve chvíli, kdy s ní byli spokojeni. Jasně, není dech beroucí a úžasná, ale jako další řadová nahrávka výjimečné a originální kapely funguje výborně. Právě to, že "Sol Invictus" není průšvih, ale velmi povedená deska, stojí asi za těmi nadšenými názory fanoušků i kritiků, protože nové nahrávky po tak dlouhé pauze většinou nijak slavně nedopadnou. U FNM ale pár nových kousků z novinky bude mít v koncertním setlistu určitě důstojné místo.

---

Antonín Sander - Krize středního věku není hluboká (6/10)
Vztah ke kapele: Pokud do svého alternativního mixu přidávali funk, líbili se mi nejvíc. Houpavá energie a momenty překvapení. Uznávám je jako kapelu, která změnila metal.

Kouzlo nepoznaného a rozšiřování žánrových obzorů se stalo charakteristickým pro tuto těžko zařaditelnou skupinu. "Sol Invictus" nadchne posluchače neotřelými klávesovými linkami Roddyho Bottuma a úvod písně "Superhero" nechává vzpomenout na osmnáct let snící skladatelskou kreativitu. Vokály Mika Pattona, na nichž je album postaveno, mají sílu a průraznost, jako by žádný zimní spánek kapely neproběhl. Je stále radost Faith No More poslouchat, ale je znát, že si spolu dlouho nekopli do míče. Na rozdíl od svých předchůdkyň se "Sol Invictus" nestane přelomovou deskou, protože především v druhé polovině více recykluje staré funkční principy a méně se stará o inovaci, která šla hudebníkům z prosluněného San Franciska nejlépe. Do velkého kontrastu postavili kouzelnou nahrávku "Sunny Side Up", připomínající jejich genialitu, a lacině rebelský výkřik "Motherfucker", který nemají zapotřebí. Nádech starých časů je sice příjemně nostalgický, ale o své místo na novodobém slunci se bude muset kapela ještě poprat.

---

Ondřej Michal - Klubko bez šance na rozmotání (6/10)
Vztah ke kapele: Zkraje devadesátek moje oblíbená, nikoliv nejoblíbenější kapela. S odstupem času si říkám, že po "Angel Dust" už nemuseli nic natáčet.

Veleslavná parta s Mikem Pattonem v čele je zpět a leckoho možná napadne otázka: "A proč vlastně?" Novou "Angel Dust" kapela už stejně znovu nenatočí, tak proč se zaobírat další nastavovanou hudební kaší? "Sol Invictus" je nahrávka, která se s oblibou označuje jako "řemeslně dobře natočená". Ostatně přesně taková, jaká se od kapely velkého formátu očekává. Deska drží pevně pohromadě, slabší místa napočítáme na prstech jedné ruky. Zdá se, že po období hibernace je vše, jak má být. Pattonovi nechybí forma, vysoké hlasové polohy mu sedí stejně dobře jako balancování až na hraně hlubokého chrapotu. Poněkud překvapivě velký prostor dostaly klavírní motivy Roddyho Bottuma. Při prvním či druhém poslechu se o pozornost přihlásí skladby "Sunny Side Up" či "Motherfucker". Dá se říct, že jsou to nejhitovější, co "Sol Invictus" může nabídnout. V tom nevidím problém, hitovky totiž nepovažuji za nezbytnost. Spíš jde o zmíněnou celistvost. Žádná píseň výrazně nevybočuje a ani nepokulhává. Celé to tak trochu připomíná klubko, které chcete rozmotat, ale nemůžete najít konec. Nicméně jisté je, že vlna pochvalných ohlasů kapelu nemine. Nejsem si ale jistý, zda to bude deskou samotnou nebo statusem kapely.

---

Faith No More - Sol Invictus
Průměrné hodnocení: 6.8/10
Celkový čas: 39:32
Skladby: Sol Invictus, Superhero, Sunny Side Up, Separation Anxiety, Cone Of Shame, Rise Of The Fall, Black Friday, Motherfucker, Matador, From The Dead