Na interpreta si ráda počkám, postojím i posedím. Vím, že když koncert začíná v osm, tak začne kdykoliv, jen ne v osm. Na norského charismatického folkaře jsme si večer 10. listopadu počkali hodinu a půl. Nevím, zda bývalý kytarista kapely Quadraphonics čekal, až se nevelké prostory Basement Baru naplní, či se mu prostě ještě hrát nechtělo. Nutno dodat, že toto čekání nevedlo až tolik k vyhecování fanoušků, jako spíše k jemnému ukolíbání přítomných ke spánku.

O zkrácení čekačky se pokusil český folkový zpěvák Jakub Jirásek, jenž vystupuje pod jménem Jéčko. Když říkám český folkový zpěvák, berme to s nadsázkou, neboť až na jednu píseň odzpíval svůj repertoár v angličtině. S přimhouřeným okem by se dalo říci, že oba kluci, kteří tento večer přistoupili k mikrofonu, zní dost podobně, nebo že alespoň jedou na podobné vlně. Jakubovi by rozhodně prospěly další kytary za zády, neboť mnohé refrény k tomu vyloženě vybízely a docházelo tak k hluchým prostojům. Pak se však také nabízí otázka, proč, když u nás panuje nedostatek klusovských interpretů, se tolik mladých muzikantů vydává jak designově, tak hudebně na mumfordovskou cestu a tlačí angličtinu. Možná i proto byla nejvýraznější skladbou Jakubova vystoupení závěrečná skladba v češtině.

Během zahřívacího kola se již Basement Bar stihl proměnit v heterolíheň a páry se seskupovaly na zemi, čekajíce na hvězdu večera. Nebudu Thomasovi křivdit a ráda uznám, že jeho vystoupení naladilo mě i všechny přítomné na fajnovou notu melodického, teskného folku, který jako by nás přenesl na vřesoviště a útesy Anglie či v Thomasově případě Norska, když hned ze začátku nám byl naservírován hit "But We Did".

Jak to u písničkářů bývá, nedočkali jsme se pouze zpěvu, ale také vyprávění. Jednotlivé vstupy byly prokládány historkami a ujišťováním publika, jak skvěle se hudebník v baru cítí. Místy skutečně Thomas Dybdahl působí spíše jako komik, když svým typicky severským humorem reaguje spontánně na výkřiky linoucí se z publika. Víme už tedy, že song "Life Here Is Gold" vznikl v bublinkové koupeli v Bahrajnu, kdy chtěla tato rychle rostoucí norská hvězda napsat skladbu o Bahrajnu, a tak napsala skladbu o rodném Norsku, jak už to tak bývá. Zazněla také "Cecilia", píseň o každé holce, se kterou kdy Thomas chodil, napsaná zatvrzele v naivitě, kdy si stále myslel, že krachy vztahů nejsou jeho vina.

Nekonečnou inspirací je zpěvákovi New York, kde strávil na židovské ubytovně několik týdnů pod jménem Thomas Goldstein. To ale nikomu neříkejte. Na přání diváků, jejichž složení připomínalo měsíční sraz expatriotů, došlo i na "One Day You’ll Dance For Me" a svůj hodinový koncert pak Thomas zakončil dle svého uvážení záležitostí "Henry".

Vrcholem večera však určitě byla stále nedokončená skladba "Under The Wheel". Jedná se o novinku, která by měla během živých vystoupení pomalu finišovat, na což se těším, protože právě při ní nejzřetelněji vychází najevo Dybdahlův éterický šepot, který se velice snadno přehoupne do buckleyovského falzetu a dále do jemného funku. Na koncertě panovala velice intimní, komorní atmosféra, která jako by odpuzovala jakékoliv narušitele vítaného klidu, který si zde Dybdahl stihl nastolit. Vyplatí se na Thomase zajít, až se ocitne poblíž vás? Určitě. Počkala bych si na něj znovu hodinu a půl? Ale asi i jo.