Ačkoli Jacob Collier ještě zdaleka nedosáhl svého uměleckého vrcholu, přesto se ve svých třiceti letech dostal do role mentora ostatních hudebníků, což dokládá i tím, že si vozí na turné coby předskokany muzikanty, s nimiž spolupracuje. Pro toto turné si zvolil v New Yorku žijící španělskou písničkářku Lau Noah, která už předskakovala třeba Nickel Creek. Ta si velmi záhy poté, co nastoupila na pódium pražského O2 universa, získala pozornost i srdce všech příchozích.

Španělský folk nemíváme možnost slyšet často a nutno říct, že celé její vystoupení působilo velmi osvěžujícím dojmem, zejména díky jejímu klasickému stylu hry na kytaru, což také není zrovna obvyklé. Nemohla si vynachválit českou architekturu i ten pocit, že přijela zpět do Evropy. Některé písničky zpívala ve své mateřštině, jiné v angličtině. Nejvíce zaujaly píseň pro smrt, éterická "If A Tree Falls In Love With River" a zejména závěrečná "Ode To Darkness", jež by se měla jmenovat spíš "Turn Off The Lighthouse". Tu si s ní totiž výborně zazpívalo také publikum, které se tím už připravovalo na hlavní hvězdu.

Krátce po deváté v hale potemněla světla a do prvních tónů "100,000 Voices" se rozsvítila na scéně různými barvami čtveřice stromů. Následovala celá baterie světel umístěných na pódiu, na zadní stěně se rozzářilo logo Jacoba Colliera, který následně vpadl na scénu jako velká voda a hned za čerstva rozezpíval celou halu. Poměrně rychle však zasedl za klavír a spustil tu divočinu, kterou tento song přináší, pochopitelně bez metalového ryku Willow. To už se na pódiu představila i jeho doprovodná kapela, kterou tvořili bubeník, kytarista, baskytarista a trojice zpěvaček. Ty ovšem kromě zpěvu ještě hrály na perkuse a kytaru, respektive na klávesy.

Anglický hudebník přijel představit především album "Djesse Vol. 4", písničky z něj tedy tvořily drtivou část setlistu. "WELLLL" se stala za těch pár měsíců od ostravských Colours opravdovou rockovou peckou, která celou show nakopla, i když v ní Collier působil s malou růžovou elektrickou kytarou mírně komicky. To ale vlastně téměř po celou dobu koncertu.

Je to prostě blázen a šílenec v tom nejlepším slova smyslu, nesvazují ho konvence ani v projevu, ani v jeho umění. Dokazoval to i během pražského vystoupení, kdy střídal nástroje, zpíval, komunikoval s publikem a do toho všeho dokázal ještě skvěle dirigovat všechny kolem sebe, byť většina ze společných věcí byla pečlivě nazkoušená. Platilo to například i o jemné vsuvce "There She Goes" v "She Put Sunshine".

Dokonalou "Little Blue" zahájil pouze s akustickou kytarou a kapela se k němu připojila až po countryovém intermezzu. Part Brandi Carlile navíc klávesistka odzpívala naprosto skvěle. "Time Alone With You", s níž přišel do pražské haly skvělý funk, beranice na hlavě a baskytara v protagonistových rukou, byla první písničkou, která nepocházela z čtvrtého dílu "Djesse", stejně jako následující, nealbová "The Sun Is in Your Eyes", v níž se naopak blýsknul pouze akusticky se španělkou. Už v ní si různě pohrával se zvukem, melodií i rytmem, avšak to nebylo nic proti tomu, co přišlo v následující chvíli.

"Bridge Over Troubled Water" na albu najdeme v podstatě ve velmi konvenční a cappella podobě, avšak nad tím, co s ní Jacob Collier provedl naživo, zůstává rozum stát. Stoupl si s ní za své kouzelné klávesy, jimž říká harmonizér a nechal si je vyvinout přímo pro sebe, a začal představení, na které zřejmě nikdo nezapomene. Za pomoci různých efektů vytvořil de facto nový styl, který by se dal nazvat moderním experimentálně elektronickým gospelem. Během chvíle se celá hala ponořila do až nábožného ticha a naslouchala, jak navrství, respektive pojme další střípek mozaiky. Svoji genialitu sice ukazoval po celou dobu koncertu, ale v tento moment ji naprosto nespoutaně vypustil mezi nás a nikoho asi nepřekvapí, že následoval neskutečný potlesk.

Tím ale skvělé momenty rozhodně neskončily, protože spolu s bubeníkem spustili menší duel. Můžete tipovat, kdo jej vyhrál. Plynule na něj navázala "Mi Corazón", která mírně konsternované publikum nejenže rozehřála, ale především roztleskala a také trochu rozhoukala, pochopitelně pod taktovkou hlavního aktéra.

Další hlasové cvičení přišlo ruku v ruce s "Witness Me", kde samozřejmě chyběl jak Stormzy, tak i Shawn Mendes. Nicméně Collier se zachoval jako skvělý učitel, protože si nejprve rozezpíval lidi s klavírem a teprve poté si z nich udělal obvyklý nástroj, který ovládal jen několika jednoduchými posunky regulujícími výšku tónu, jeho intenzitu a to, která část publika má zrovna zpívat. Pokračoval s tím i v následující "Gravity", již si vypůjčil od Johna Mayera.

O tom, že se koncert pomalu blíží do finále, napověděl jeden z jeho největších hitů "All I Need", při kterém celá hala vstala a roztančila se. V mocnějším duchu navázala i "Over You". Spojení Collier - Martin, zde zastoupené pouze jedním z nich, prostě fungovalo naživo naprosto úžasně, trojice zpěvaček excelentně zastoupila aespu a vše to navíc podtrhl vizuál. Ten byl postavený de facto pouze na jednotlivých světlech, ale tak mistrně designovaných, že vůbec nikdo nepostrádal například promítací stěnu, konfety či cokoli jiného.

Asi málokdo si dokázal představit, jaký wow efekt umí způsobit trošku větší zrcadlová disco koule nebo vzduchem nafukovaní panáci. Na druhou stranu, až se Collier k technickým vymoženostem show posune, a on se posune, přijdou přesně do takového finále vyskládaného z "Box of Stars Pt. 1", "In My Bones" a "Sleeping On My Dreams".

Bez přídavku samozřejmě neodešel. Na tomto turné patří písni "Somebody To Love", kterou hraje a zpívá pouze on sám u klavíru za pomoci publika. Nejinak tomu bylo i v Praze a opět k ní přispěli také diváci. Ovšem k našemu velkému překvapení se uprostřed skladby najednou ozvaly tóny české státní hymny. Stačilo mrknutí a "Kde domov můj?" prakticky ihned zpívala do pozoru postavená celá hala, pochopitelně kromě zahraničních návštěvníků. Nejednomu z nás při tomto momentu zesklovatěly dojetím oči. Ještě štěstí, že se poté vrátil zpět k hitu Queen, protože jinak by celý koncert skončil v příliš komorním duchu.

Jak se shoduje řada jeho kolegů a lidí, co se kolem hudby pohybují, Jacob Collier patří k těm nejtalentovanějším hudebníkům na současné hudební scéně, což dokládá i skutečnost, kolik hvězd a jakých různých žánrů s ním spolupracuje. Ještě donedávna ovšem svůj talent předváděl především na deskách a na malých koncertech, bylo proto otázkou, zda a jak se mu to povede přenést svou genialitu a zábavnost do větších prostor. Něco málo předvedl už publiku ostravských Colours a v úterý pokračoval v případě toho pražského. Zde dokázal, že samostatný koncert v menší hale zvládne bez sebemenších pochyb a je na čase připravovat show pro daleko větší místa. Už teď se na to těšíme.