O kalifornských HEALTH se v souvislosti s aktuální nahrávkou "Death Magic" psalo zuřivě jako o málokom a důvodů, které k albu připoutaly tolik pozornosti, bylo hned několik. Jako na běžícím pásu se zmiňovalo, že skupina jím prolomila šestiletou pauzu od vydání předchozí řadovky "Get Colored", opustila své noise-rockové kořeny ve prospěch experimentů s elektronikou a ve spolupráci s týmem věhlasných producentů, včetně The Haxan Cloaka, mílovými kroky předběhla své klubové souputníky. Toť zjednodušená verze. Ve skutečnosti je pravda o něco méně pikantnější.

HEALTH jsou kapelou s dlouhým a čitelným vývojem, ve kterém měla elektronika od prvopočátku své neoddiskutovatelné místo. Novinka proto rozhodně nepředstavuje přelom v pravém slova smyslu. A stejně tak je mimo i vyzdvihování oněch šesti let odpočinku, které se protiví i skupině samotné. Čtveřice v inkriminované době čile pracovala na remixech, ve kterých je stejně silná v kramflecích jako na svém vlastním písečku, a co především, podepsala se pod soundtrack ke hře "Max Payne 3". Na tom demonstrovala, že elektronickou řeč dokáže používat nejen jako podpůrný argument pro svůj noiseový chaos, ale také jako plnohodnotný nosič sdělení.

Na "Death Magic" se obě roviny, v nichž se HEALTH přirozeně pohybují, opět prolnuly, misky vah se ale poněkud vychýlily poté, co byla instrumentům odebrána podstatná část jejich práce a přesunuta do rukou technických vymožeností. Při poslechu člověk místy jen stěží rozezná otisk lidské ruky, a nahrávka tak i přes nespornou atraktivitu působí lehce sterilně. Pražský koncert tuhle, možná záměrnou disbalanci sice odstranil, zcela bez třecích ploch se ale také neobešel.

Nový materiál v čele s peckami "Stonefist" nebo "New Coke" je setsakra koncentrovanou sonickou exhibicí, která pokud se vám trefí do krevní skupiny, stejně jako burácející MeetFactory, nepotřebuje mnoho k tomu, aby vás poslala do soukromého rauše. Kapela svůj set nakopla frenetickými, často tribálně pojatými bicími a vokály frontmana Jacoba Duzsika, které si zachovaly nadpozemskou barvu hlasu, aniž by působily nepříjemně synteticky jako na desce. Čili přesně tím, co z ní bylo potřeba vytáhnout. Energie, kterou koncert překypoval, se však v převážné míře rodila mimo území pódia a ten neodbytný pocit, že HEALTH se teprve sžívají, ne-li trošku dohánějí pověst kapely údajně nové generace, do které ji média staví, byl zpět.

Pokud jste se na chvíli vyprostili z neúprosného sevření futuristických koláží a tvrdých beatů a zaměřili se na členy sestavy jako jednotlivce, bylo těžké před sebou nevidět především úsporné muzikanty napevno přivázané k majestátním zvukovým konstrukcím. Na přemítání o tom, jestli náhodou HEALTH v rámci procesu modernizace soundu trochu nezaprodali duši, sice nebyl čas, protože party level si během celého setlistu vynucoval nadvládu, pachuť deficitu uvěřitelnosti ale nešlo ignorovat, pokud vaše srdce bije alespoň trochu oldschoolově.

Na větších pódiích, kde kapela splývá s prostorem a světelnými efekty, se part-time joby jejích členů nejspíš ztratí a i rekvalifikace basáka na lascivní tanečnici může působit cool, v nahém prostředí MeetFactory však vzbuzovala rozpaky. Mějte to klidně za hnidopišství, protože výhrady nevýhrady, při tomhle koncertu to rozhodně vřelo a tajil se dech, HEALTH ale ještě mají co zdokonalovat, aby uhájili svůj status polobohů.