V hudebním světě není zrovna běžným jevem, že dvaadvacetileté dívky definují nové jazzové standardy a jsou přitom přijímány jak uzavřenou jazzovou obcí, tak hudebními TV kanály jako MTV. Jazzový label Blue Note se snaží své eso protlačit opravdu všude. Nutno dodat, že úspěšně. Ono při kvalitách, kterých teď už třiadvacetiletá newyorská rodačka, dcera sitaristy Ravi Shankara, dosahuje, je tento proces vcelku snadnou záležitostí.

Na svém debutu "Come Away With Me" zpěvačka a pianistka Norah Jones do sebe slila jazz, blues, soul, pop, gospel, country a folk natolik bezchybně, že pokud bych ji chtěl za každou cenu někam zaškatulkovat, musel bych si vytvořit přihrádku novou. Do třech převzatých skladeb je vdechnuta taková osobitost, že by si jejich autorství mohla Norah připsat. Pod drtivou většinou je však podepsán někdo z tria Jones, Jesse Harris (kytary), Lee Alexander (basa). To spolu s bubeníkem Danem Rieserem tvoří i doprovodnou sestavu, ke které se občas přidruží druhá kytara, viola, klávesy nebo akordeon. Výsledkem je však vždy subtilní doprovod, který staví do středu Jonesin zpěv a klavír. O co je tišší a klidnější, o to je preciznější a když už nějaký tón z nástroje vyjde, máte jistotu, že to je přesně v tu správnou chvíli a se správnou intenzitou. A to se dá vlastně říct i o albu jako celku. Celou svou délku pomalu plyne a ve svém klidu jemně posluchače kolébá. Jeho měkkost je způsobena i absencí hrotů a jam v podobě hitů a slabších skladeb. Ani jedno z toho zde nenajdete, vše je utlumeno. Nebylo by vše ale tak fungovalo nebýt Jonesina zpěvu. Ostýchavý a zranitelný, přitom svůdný a v jádru silný hlas, který nevyniká svým rozsahem ani množstvím různých poloh. Zato dokáže texty písní podávat nadmíru přesvědčivě. Když Norah sladce zpívá "Come away with me in the night...", je obtížné nevěřit, že zpěv není určen přímo vám a udržet se v sedu. Tato vzácná a nedocenitelná schopnost vás přinutí zamilovat si i ta sebehloupější slova, což naštěstí není tento případ.

Bylo by asi vhodné debutantku přiblížit jmény jejích předchůdců, vzorů a podobných interpretů. Ani ti určitě nepocházejí jen z řad jazzmanů. Mezi Evu Cassidy, Carole King, Ettu James, Stevie Wondera a Dianu Krall se musí zařadit i Joni Mitchell nebo mladá Shelby Lynne. A Norah se v rozhovoru pro VH1 svěřila, že když její producent, veterán Arif Mardin, při nahrávání utrousil: "Á, to zní jak mladá Aretha Franklin," div si nestříkla do textilu.

Norah Jones je prostě výjimečná hudebnice a dech beroucí zpěvačka, které se povedlo uspět ve světě populární hudby zaměřené na teenagery s v podstatě jazzovým albem, plným pomalých a tichých introspektivních písní, které je dokonce ještě klidnější, než měla v plánu. Docela rád bych pitval jednotlivé skladby, čímž bych ale neúměrně natahoval délku tohoto textu, což, jak jsem zjistil, čtenáře spíše odrazuje. Navíc ono se dá říct, že pokud se vám z tohoto alba líbí jakákoliv píseň, jeho zbytek vás rozhodně nezklame. Pro každého ale určitě není.