Vypadá to, že Chris Isaak se jen tak nehodlá vzdát své notně opotřebované formy na písně. Odlil z ní totiž další album lehce zaměnitelné s kterýmkoli předchozím. Nepomohl čtyřletý odstup od poslední desky ani změna na místě producenta, kde John Shanks nahradil Erika Jacobsena, s nímž Isaak spolupracoval snad po celou svou kariéru. Díky (nebo kvůli) němu má album lehce popovější a hutnější zvuk, jinak zde najdete vše, na co jste si u Isaaka zvykli. Především balady hudebně jakoby uvízlé na přelomu padesátých a šedesátých let s texty, v nichž autora opouští nebo právě opustila další z nekonečného zástupu lásek. Tyto jsou prezentovány zpěvákovým melancholickým, v refrénech kvílivým, hlasem. A i po tolika letech skládání toho samého se Isaakovi povedlo přijít s několika velmi příjemnými a zároveň nepříliš otřelými melodiemi.

Mezi dvěma nejslabšími je uzavřená krásná "Cool Love", kterou bych zařadil k tomu nejlepšímu, co autor stvořil, a u níž mi sedne i vyloženě "Isaakovský" falzetový refrén. Pomalý blok začínající singlovou "Let Me Down Easy" a končící, už podle názvu, textově dost ordinérní "Life Will Go On" lze také pokládat za povedený. Stejně tak konec desky mimo strohé "American Boy". Ono vůbec, dokud si Chris hraje na svém ulepeném písečku, bábovičky drží tvar a jsou alespoň zdálky moc pěkné. Zato za hranicemi tohoto malinkého pískoviště se pro něj nalézá naprosto cizí a nepřátelský svět. Dokazuje to vyloženě nepovedená titulní skladba, která je zmetkem vzniklým mutací Chrise Isaaka se Sheryl Crow nebo ne zrovna úspěšný pokus o produkování "Notice The Ring", i bez toho jeden z nejslabších kousků.

Kromě onoho nepřehlédnutelného stereotypu se Isaakovi opravdu těžko něco objektivního vytýká. Přece jen za ta léta, co na svém písku strávil, jej stačil prozkoumat dokonale a tento svůj prostor využívá bezchybně. A tak přestože já jsem si z některých skladeb oblíbil předehry a nástup hlasu je pro mě smutnou chvilkou, uvědomuji si, že toto by nemělo nijak ovlivnit hodnocení, "chyba" je ve mě. Musím si hledat maličkosti, abych alespoň chatrně své hodnocení zdůvodnil. Jako třeba zpěvákovy uměle domodřované oči, s nimiž vypadá jako napomádovaný fremen - svůdce z Herbertovy kultovní ságy "Duna" (ne, že by tam někdo takový byl). Nebo výtvarně neoriginálně a nehezky pojatý booklet s absencí textů. Délka alba. No, to jsou dost zoufalé pokusy. Prostě verdikt je takový, jaký je. Album rozhodně není špatné, a přestože jsem neslyšel všechny Isaakovy desky, určitě bych ho zařadil mezi ty povedenější. Ale víc jak deset let předělávat countrypopovou baladu a jednoduchý rock’n’roll...