Michal Hrůza si pro své fanoušky připravil nové album po pěti letech. Naplnil ho autentickými příběhy a bezprostředními emocemi. Zachycuje pohled na svět a na vztahy z pohledu padesátníka.

Tento zpěvák a skladatel je taková sázka na jistotu, jeho styl projevu a psaní se po ani po třech dekádách nemění. Víceméně pokračuje ve své písničkářské krasojízdě, která zní stále dost podobně, jako dobře namazaný kolovrátek. Pohodová kytarovka, která řeší vztahová dilemata.

Při poslechu člověka napadne, že během skládání nejspíš prožíval krizi ve vztahu. V každé z písniček se tato linka objevuje. Na albu se hudebník nebojí vyprávět o svých stavech, možná i víc přímočaře, s nadhledem.

Snad se Michal neurazí, když ho srovnám se smažákem při návštěvě restaurace. Bojíte se riskovat v bohatém menu, nevíte co si vybrat, a tak raději vsadíte na osvědčené, protože víte, co od svého oblíbeného pokrmu můžete očekávat a jak bude chutnat. Zkrátka na něm není co zkazit.

Skladba "Kouzlo samoty" vznikla jako poslední a byla natolik výrazná, že se otiskla do názvu desky. Zpracovává cestu na sever, na kterou se Hrůza vydal sám v tátově autě.

Snad každý si aspoň na chvíli připadal jako "Převozník", kdy někomu posloužil k překlenutí složitého období. Song pojednává o stavu, kdy čekáte, než se oklepete z rozchodu a připravíte se na nový vztah, ale sami být nechcete, protože by vás to svíralo. Něco si v daný moment (nebo spíš "Na moment", jak se jmenuje úvodní píseň) dáte a pak jdete dál.

"Neplavec" upozorňuje na to, že když metaforicky neumíte plavat, ve vztahu se spletete a naopak můžete přehlédnout někoho, kdo o vás má upřímný zájem. Jste v zajetí touhy a topíte se v citu - zkrátka trosečník v divné době. "Nahoru" působí jako klasická rozchodovka.

V podobném duchu může vyznívat "Sebestředná?", kde se zpívá, že jsme se dotkli nebe, ale každý se zaměřil sám na sebe. Řekla bych, že se v ní odráží aktuální situace ve společnosti, kdy se sobecky zajímáme spíš sami o sebe než o druhé.

Sára Milfajtová hostuje v "Pokušení", které se ale v kontrastu s názvem zdá klidné, nepřekypuje testosteronem či chtíčem. Banjem přispěl do "Mikáda" legendární Ivan Mládek, proto písnička oproti těm ostatní zní více hravě a jinak. "Jedeme prostě spolu do kopce i dolů" - vnímám zde paralelu lokomotivy s partnerským vztahem. Ať se stane, co se stane, jede se dál a je třeba dívat se dopředu. Napadá mě také, že život sám připomíná jednu velkou jízdu a vy jste jeho strojvedoucí.

"N.Y.C." vyčnívá, místo krásy ženy opěvuje jedno z nejznámějších měst světa. Autor se nebojí rýpnout do politiky - přijíždí jako návštěvník z Evropy, který tam nemusí žít, a vystupuje v roli tichého pozorovatele.

Desku uzavírá megahit "Voda živá", původně napsaný pro Anetu Langerovou, ke kterému se Hrůza vrátil po dvaceti letech a nazpíval svou vlastní verzi. Písně se zhostil po svém, přizpůsobil si ji pro svůj hlasový rejstřík.

Michal Hrůza dokazuje, že má i po letech co nabídnout, i když se jeho rukopis příliš nevyvíjí. Ale mnozí z nás v jeho skladbách najdou jistý klid a porozumění, který ve svých životech, v nichž často létáme nahoru a dolů, hledáme.