Když si člověk, který sleduje projekty Alberta Černého, poprvé přečetl název debutového počinu kapely Lake Malawi, mohl se ušklíbnout, stejně jako se potutelně usmát. Haterů i příznivců si plus minus od června 2009, kdy ho s vydáním úvodního alba "She's A Good Swimmer" tehdejších Charlie Straight vpasovali hudební odborníci do role vlajkonoše scény tuzemských mladých talentů, k sobě těsně připoutal celou řadu. Budí ambivalentní vášně - a má to svůj důvod. Autorům rychlých nekompromisních soudů nadhazuje třinecký zpěvák jeden míč za druhým: naivními sny v čele s vystoupením na Glastonbury, záplavou textů o lásce (pro ně o jalovém tématu), brzkým rozpadem favorizovaných Charlie Straight a koneckonců dobrým vzhledem jim otevírá cestu rovnou k homerunu.

Těmto odpůrcům ale uniká píle a energie, co slyšitelně i viditelně tlačí jeho skupiny dopředu. Nebo neuniká, jen to ve jménu svojí nesmlouvavé nátury přehlížejí. A třeba právě nové ípíčko "We Are Making Love Again", jehož semínko opečovávali kromě multiinstrumentalistů Jeronýma Šubrta či Patricka Karpentského a bubeníka Pavla Pilcha také londýnský producent Matt Lawrence (Foals, Amy Winehouse) a Filip Gemroth z kapely Make My Heart Explode, je zrcadlem jejich malosti. Ale postupně.

Již po prvním poslechu vstupuje do popředí popová hravost v míře jako nikdy dřív u jiných Černého projektů. A nelze se jí divit. Jádro kapely složené ze zpěváka Černého a bubeníka Pilcha totiž posílil kytarista i baskytarista Patrick Karpentski ovlivněný popovým uskupením Toxique či Ewou Farnou, v jejíž kapele působil. Největší zásluhy na změně zvuku ale nese Pilch. To on našel talentovaného hlavně klávesistu Šubrta. A právě ten bude na koncertech při písních z nového EP zastávat roli nejpovolanější - roli hitmakera.

Protože zatímco poslední desku Charlie Straight "Someone With A Slow Heartbeat" poháněly kromě Albertovy nakažlivé energie kytary, motor aktuálního ípíčka roztáčí klávesy. Kdo by to byl řekl, že se z úvodního samotářského brnkání na mandolínu, při němž nelze vypudit z hlavy představu balkonové scény s Romeem vyznávajícím při měsíčku lásku Julii, vyklube hymna otlučených srdcí? A právě pomyslnými fanfárami kláves v první stejnojmenné písni se otevírá vícerozměrový svět nápaditých kytarových riffů a něžných vícehlasů ozářený spektrem poloh Albertova hlasu.

Zrovna ten se stará o to, aby emoce oscilovaly jako loutka na pružině. A někdy působivý zpěv bohužel zachraňuje pověst textů. V každém z nich Černý krouží nízko nad obzorem lásky. Naneštěstí ale při tom šetří slovy. Vezměme si třeba skladbu "Young Blood": ta s každým tónem sílí - od hry na akustickou kytaru po zpěvákovu příznačnou intonační explozi. Děravý filtr slovní zásoby vypovídající o proměně vztahu k Annette se ale rozjetý vlak emocí přibrzďuje. Četně zmnožené opakování názvu skladby se po chvíli zarývá do šedé kůry mozkové až moc dotěrně. Obdobně jako v "Day For Finding Someone" - náročného posluchače zřejmě neukojí stručné sdělení o uvolňování vztahového pouta těmi nejvíce zřejmými vyjadřovacími prostředky, jakkoli je hudební stopa nezávadná.

Led jezera Malawi tak zůstává tenký ve smyslu hranice originality. Pokud se posluchač chytne pomyslné kry v podobě až dětsky hravé a nápadité melodie "Chinese Trees", při závěrečné tracku se tak trošku plácá na hladině, protože záchranný kruh drží ve své moci nevzrušivé texty. Což je škoda při vzpomínce na atmosférické a překvapivě gradující skladby "Institutions Of The World" nebo "45 Days In Tokyo", které spolu s dalšími z povedeného alba "Someone With A Slow Heartbeat" předcházely současné tvorbě Albertova kolektivu. Ambice obohacovat již osvojené hudební postupy novými ho však šlechtí. Teď už jen zapracovat na sdělení. Zůstaňme tedy zvědaví na to, s čím přijde dál.