Rozpad Charlie Straight naši scénu překvapil. Kapele kolem Alberta Černého předpovídaly píšící sudičky slibnou budoucnost, snad i mimo českou krajinu. S EP "We Are Making Love Again" nového projektu Lake Malawi se potvrzuje ušlechtilá zpěvákova ambice zvukově se sunout kupředu. Teď už jen posílit moc sdělení.
Když si člověk, který sleduje projekty Alberta Černého, poprvé přečetl název debutového počinu kapely
Lake Malawi, mohl se ušklíbnout, stejně jako se potutelně usmát. Haterů i příznivců si plus minus od června 2009, kdy ho s vydáním úvodního alba "She's A Good Swimmer" tehdejších
Charlie Straight vpasovali hudební odborníci do role vlajkonoše scény tuzemských mladých talentů, k sobě těsně připoutal celou řadu. Budí ambivalentní vášně - a má to svůj důvod. Autorům rychlých nekompromisních soudů nadhazuje třinecký zpěvák jeden míč za druhým:
naivními sny v čele s vystoupením na Glastonbury, záplavou textů o lásce (pro ně o jalovém tématu), brzkým rozpadem favorizovaných Charlie Straight a koneckonců dobrým vzhledem jim otevírá cestu rovnou k homerunu.
Těmto odpůrcům ale uniká píle a energie, co slyšitelně i viditelně tlačí jeho skupiny dopředu. Nebo neuniká, jen to ve jménu svojí nesmlouvavé nátury přehlížejí. A třeba právě nové ípíčko "We Are Making Love Again", jehož semínko opečovávali kromě multiinstrumentalistů Jeronýma Šubrta či Patricka Karpentského a bubeníka Pavla Pilcha také londýnský producent Matt Lawrence (
Foals,
Amy Winehouse) a Filip Gemroth z kapely
Make My Heart Explode, je zrcadlem jejich malosti. Ale postupně.
Již po prvním poslechu vstupuje do popředí popová hravost v míře jako nikdy dřív u jiných Černého projektů. A nelze se jí divit. Jádro kapely složené ze zpěváka Černého a bubeníka Pilcha totiž posílil kytarista i baskytarista Patrick Karpentski ovlivněný popovým uskupením
Toxique či
Ewou Farnou, v jejíž kapele působil. Největší zásluhy na změně zvuku ale nese Pilch. To on
našel talentovaného
hlavně klávesistu Šubrta. A právě ten bude na koncertech při písních z nového EP zastávat roli nejpovolanější - roli
hitmakera.
Protože zatímco poslední desku Charlie Straight
"Someone With A Slow Heartbeat" poháněly kromě Albertovy nakažlivé energie kytary, motor aktuálního ípíčka roztáčí klávesy. Kdo by to byl řekl, že se z úvodního samotářského brnkání na mandolínu, při němž nelze vypudit z hlavy představu balkonové scény s Romeem vyznávajícím při měsíčku lásku Julii, vyklube hymna otlučených srdcí? A právě pomyslnými fanfárami kláves v první stejnojmenné písni se otevírá vícerozměrový svět nápaditých kytarových riffů a něžných vícehlasů ozářený spektrem poloh Albertova hlasu.
Zrovna ten se stará o to, aby emoce oscilovaly jako loutka na pružině. A někdy působivý zpěv bohužel zachraňuje pověst textů. V každém z nich Černý krouží nízko nad obzorem lásky. Naneštěstí ale při tom šetří slovy. Vezměme si třeba skladbu "Young Blood": ta s každým tónem sílí - od hry na akustickou kytaru po zpěvákovu příznačnou intonační explozi. Děravý filtr slovní zásoby vypovídající o proměně vztahu k Annette se ale rozjetý vlak emocí přibrzďuje. Četně zmnožené opakování názvu skladby se po chvíli zarývá do šedé kůry mozkové až moc dotěrně. Obdobně jako v "Day For Finding Someone" - náročného posluchače zřejmě neukojí stručné sdělení o uvolňování vztahového pouta těmi nejvíce zřejmými vyjadřovacími prostředky, jakkoli je hudební stopa
nezávadná.
Led jezera Malawi tak zůstává tenký ve smyslu hranice originality. Pokud se posluchač chytne pomyslné kry v podobě až dětsky hravé a nápadité melodie "Chinese Trees", při závěrečné tracku se tak trošku plácá na hladině, protože záchranný kruh drží ve své moci nevzrušivé texty. Což je škoda při vzpomínce na atmosférické a překvapivě gradující skladby "Institutions Of The World" nebo "45 Days In Tokyo", které spolu s dalšími z povedeného alba "Someone With A Slow Heartbeat" předcházely současné tvorbě Albertova kolektivu. Ambice obohacovat již osvojené hudební postupy novými ho však šlechtí. Teď už jen zapracovat na sdělení. Zůstaňme tedy zvědaví na to, s čím přijde dál.