U leckoho si humanitárně založení vyznavači Straight Edge s loni vydanou novinkou "The Black Market" dost možná nešplhli. Přesto sedmá studiovka působí jako příjemný spojovník mezi dobou, kdy vůdčí osobnosti Rise Against Timu McIlrathovi šlo o vymýcení všeho zla na světě, a současností, v níž se smířil s tím, že řešení problémů může vyplynout postupem času na povrch samovolně.

O něco širší řádka zářezů v už takhle početné diskografii každopádně vždycky umí zapůsobit jako vítané osvěžení. Skalní fanoušci, co koncerty Rise Against znají nazpaměť, si vedle punk-rockových hymen "Give It All" nebo "Savior" rádi přijdou na nové, třebaže ne až tak vtahující melodie "The Great Die-Off" nebo "I Don't Wanna Be Here Anymore".

I je ale publikum v holešovické Incheba aréně přijalo za vlastní přinejmenším stejně dobře jako zmíněné hity, jejichž kvalitu prověřil zub času. "Prayer Of The Refugee" zafungovala jako rozdmýchávač emocí, které se zrcadlily v přítomných tvářích jak při krátkém akustickém trojsetu v čele s "People Live Here", tak i při hromadném řádění a vyzpívávání jednotného chorálu "Ready To Fall". Kdyby existoval měřič entusiasmu, těžko by zaznamenal viditelnou odchylku.

Důvod k ryzímu nadšení ale bral příšerný zvuk, co spojoval všechny tóny a výšky v nekonzistentní slepenec, v němž se sotva daly rozeznat kytary nebo McIlrathův zpěv. Nazvučení si právem vysluhovalo jízlivé úsměšky přihlížejících u zvukaře i otrávenost fanoušků, co se za lepším stáhli do zadních řad, aby rázem zjistili, že si nepomohli. Řešení nabízely leda špunty do uší, co značnou část přebytečného šumu dokázaly zkrotit. Ty se ale bohužel k lístkům nefasovaly.

A tak nezbylo, než se s danou skutečností smířit a koncert doklepat do konce po svém. S vědomím, že víčka už takhle přimhouřených očí šla ještě víc dolů kvůli nepřesnostem McIlrathova zpěvu, zejména co se ujíždění mimo rytmus týče. Byť je neučesanost gró punku, k tolik nepřehlédnutelně špatnému zvuku šlo o ránu, co se nedala jen tak rozchodit. Podobně těžko se ostatně smiřuje i s momentem, kdy si koupíte bagetu a zjistíte, že už není k jídlu.

I sebehorší situace ale vždycky nabízí vícero řešení. Někdo by žaludku dopřál i prošlou svačinku s rizikem, že by mu za to zřejmě nepoděkoval. Přední řady na Rise Against jako by nad ozvučením pokrčily rameny a probraly v sobě motor sice trochu bezhlavé, ale ve výsledku sympatické oddanosti. Že kapelu publikum nevypískalo po prvních pár písničkách, je známkou tolerance, za kterou jednoduše zasluhuje palec nahoru.