Sofistikovaně geniální Archive

"Axiom" je v podání slovníku synonymum k dogmatu. V rukou Archive jde o film k předposlední stejnojmenné řadovce, který bez nároku na místo v kapelním autobusu hraje support. Sedmici scén jen těžko vylíčit. Všechny neoddiskutovatelně jdou po citech a kopou při tom stejně hluboko jak zlata chtivý trpasličí horník. Žílu přesto míjejí. Kutají přece jen obezřetně.

Trip hop vypadá na prostornou škatuli, do které se prý vejdou "Dark Horse" od Katy Perry, manchesterská electro dvojka Lamb a podle všeho i Archive. Jestli to má značit souhrnný název pro spletenec electro-hardcoreových kořenů, které omotává progresivní rock, budiž. Není to až tak podstatné. Každý song nosí jiný háv, smysl pro vygradování v epický vrchol ale zůstává všem.

Z basy chromá páteř, ze stroboskopů pro změnu oči, lidi aplaudují a přítomní Němci k tomu zvesela jódlují. Po zádech šplhá vzrušení i v momentech, kdy Archive zpomalují a v sále je téměř ticho. O slovo se hlásí ne úplně nedávno zrekrutovaná Holly Martin.

Něžně pobízí rytmus, který pořád číhá ve vzduchu, aby se dal do práce. Ten poslušně nastupuje svoji šichtu. Nohy se ho samovolně chytají, aniž by mozek chtěl. Žánry tomu všemu hrají hru plnou zvratů - od balad se skáče k zírání na špičky bot. Není to totéž, jako když v obchodě halabala naházíte do košíku jabka a hrušky jen proto, že je zrovna měli v akci. Tohle je geniální. Sofistikovaně geniální.

Od shoegazu k indie. Catchy basa hraje prim i roli chlípného svůdníka, kterému nejde odolat. Pozvání na drink a pak domů na kafe přijímáte. A už vás má. Není úniku.

Opět hudební střih a chaos. Vzduchem se nesou kulervoucí hardrockové riffy a scream od nikoho. Určitě to byl jen blud, protože nikdo nezpívá. Do dané chvíle by ale pasoval. Ta nepředvídatelnost, které předchází vaše intuitivní tušení, kam se bude následující part odvíjet, abyste byli o pár vteřin později vyvedení z omylu, je fascinující.

Stejně nepředvídatelně přišel i závěr. Rychlejší dvouhodinovku by člověk těžko pamatoval. Finišuje se s přídavkem jak z filmu, kde kytara a klávesy polechtávají slzné kanálky. Ale ony se nedají. Ani při konečném aplausu, který by strčil do kapsy i Donutilovu královskou minutku na konci "Sluhy dvou pánů" v Národním.

Zamávání a úprk do backstage. Na plátně už jen tiše visí trojice neúplných áček anebo obrácených véček. Kdo ví, co jsou ty symboly vlastně zač. V danou chvíli jde o to poslední, co byste řešili.