Susanne Sundfør přesunula mrazivou melancholii svých skladeb na taneční parket. Jejich kvalita tím ale nijak neutrpěla

Už první singl "Fade Away" naznačil, že Susanne Sundfør bude s nástupcem dokonalého indie-popového diamantu "The Silicone Veil" mířit trochu jinam. Písnička postrádá extrémně hutnou atmosféru, ponuré elektronické beaty, vrstvené vokály, smyčce... Zkrátka všechno, čím oceňovaná norská zpěvačka a skladatelka v roce 2012 uhranula kritiku i fanoušky. Zdání však klame. Devět dalších položek postupně vrátí do hry všechny zmiňované atributy, jen je tentokrát staví do trochu jiného světla. Celkem překvapivá je pak i skutečnost, že jednoduchá a na poměry Susanne až příliš bezstarostná úvodní vlaštovka na pozadí celého alba vlastně funguje docela jinak (lépe) než odstřihnutá od zbytku ve formě singlu.

A není to jediné překvapení. Když jsme se interpretky před dvěma lety ptali, jaká bude její následující deska, odpověděla, že bude zřejmě ze všech nejvíc elektronická. Nakonec se tak nestalo - ačkoliv je elektroniky na albu stále velké množství a pořád hraje důležitou roli, výrazné zastoupení mají tentokrát i akustické nástroje, včetně smyčců. Právě tyto dvě polohy se na ploše nahrávky neustále střídají a nabíjí ji elektrizujícím napětím. Pravé vyvrcholení těchto principů pak přijde už v polovině stopáže, kde Anthony Gonzalez z M83 oplácí Susanne její výpomoc na soundtracku k filmu "Nevědomí" ve společném desetiminutovém orchestrálním opusu "Memorial". Ten patří mezi to nejepičtější, co kdy zpěvačka nahrála - obří gradace, osudový text a velké množství instrumentálních i melodických odboček dávají dohromady skutečně emotivní skladbu, která nemá v intencích žánru obdoby.

Tam, kde se však zpěvačka rozhodla skladby vystavět pomocí jedniček a nul, vyvstávají nejpatrněji změny oproti její dřívější tvorbě. Z hlediska hudebního vývoje se Susanne tentokrát nejvíce inspirovala osmdesátkovým diskotékovým popem, z nějž si vypůjčila především retro synťáky a záměrnou naivitu, aby je následně propojila s vlastní vizí o moderním pojetí popu. Neupadá už tolikrát do typicky skandinávských ponurých nálad jako v minulosti, ale její příběhy o lásce, která je hlavním motivem alba, i tak často balancují na hraně deprese a záblesků naděje. Retro sound nabízí například skvělá "Slowly", s níž interpretce pomohlo duo Röyksopp, nebo uhrančivá "Kamikaze", jejíž konec posluchače přenese z barevných osmdesátých let do období baroka, aniž by nečekaný přechod působil jakkoliv rozlítaně.

Konec synergického proplétání mezi písničkářstvím, klasickou hudbou a elektronickým popem přináší závěrečná "Insects", jež pro svou hypnotičnost a naléhavost bez vyzvání odpovídá na podvědomou otázku, zda Susanne Sundfør na nové nahrávce neztratila směr, hlasitým a jednoznačným ne. Extrémně talentovaná skladatelka a majitelka charismatického vokálu ukázala, že její tvůrčí schopnosti na "Ten Love Songs" bez námahy překračují hranice vlastní země a přináší do žánru samotného tolik autentických a originálních nápadů (např. varhanní mezihra ve filmově opulentním elektronářezu "Accelerate"), že jen málokdo představuje v její lize skutečnou konkurenci.

Zohledníme-li navíc skutečnost, že si i tentokrát téměř všechny skladby napsala, produkovala a otextovala úplně sama, čímž se téměř bezprecedentně vymezila proti současným zvyklostem, nemůže nám z těchto proměnných vyjít cokoliv jiného než monumentální úspěch na všech frontách. A už jen za odvážný krok s vlastní produkcí patří muzikantce v dnešní době, která v hudbě něčemu podobnému příliš nepřeje, obrovský obdiv.