Tvoje nová deska "Morphosis" je stejně jako debut hodně pestrá, lze na ní nalézt spoustu různých vlivů... Kdybys ji měl popsat svými vlastními slovy posluchačům, kteří tě zatím třeba vůbec neznají, jaká bys zvolil?

To je hrozně těžký takhle specifikovat, ale nejspíš bych asi řekl: "elektronická hudba s prvky vážné hudby, soulu, r'n'b a dubstepu", i když nevím, jestli někomu takové označení pomůže vytvořit si představu. V podstatě je to moderní pop. Ale nezávislý (smích).

Pokud mě uši neklamou, lze na novince zaregistrovat citelný posun oproti předchozímu albu "The Escapist". Je to dílem náhody nebo záměru?

Nejde o náhodu. Já bych to klidně zjednodušil - "Morphosis" je prostě lepší.

To můžeš říct až takhle jednoznačně?

Určitě. První deska pro mě sice byla přelomová, její vznik ale provázely tak trochu porodní bolesti. Druhou mám rozhodně radši.

Na mě osobně "Morphosis" dělá mnohem čitelnější dojem. Charakteristických prvků a aranží, kterými se vyznačoval debut, sice nijak neubylo, působí ale více umírněně. Pletu se?

Přesně tak. "Morphosis" je vycizelovanější a více krystalická deska. Snažil jsem se ji očesat, aby nebyla tak těžká na poslech. Oproti "The Escapist" také není tolik předvádivá. Aniž by to bylo mým záměrem, moje podvědomí před těmi třemi lety možná chtělo, abych na debutu ukázal, co všechno umím. Druhé album je daleko více o hudbě než o mně. Tak by to podle mne mělo správně být.

Jak sis hledal cestu ke konceptu druhé desky? Věděl jsi už v momentě, kdy byla ta první hotová, co na dalším albu budeš chtít udělat jinak?

První deska nebyla tolik položená do toho, co se v době, kdy vycházela, dělo na zahraniční hudební scéně. "Morphosis" je v tomhle směru malinko víc trendy. To byl také od začátku můj hlavní záměr - natočit desku, která mě bude bavit a zároveň naplňovat to, co si představuji pod pojmem moderní pop.

Na vzniku "Morphosis" se podíleli také zahraniční spolupracovníci. Měl jsi díky nim po ruce potřebný hlas zvenčí, který ti na cestě k výslednému soundu alba pomohl?

V tvůrčím procesu, který předcházel vydání desky, sehrál důležitou roli Barði Jóhannsson. Spočívalo to ani ne tak v předávání vlastních nápadů, jako spíš v čistce materiálu, který jsem měl už připravený. Opravdu velkou část z něho promazal. I díky tomuto praktickému zásahu je "Morphosis" jednodušší a krystaličtější než debut.

Na tobě je zajímavé, že ve svojí práci snoubíš dohromady dvě důležité role. Jednak funguješ jako hudebník, který je nadto vybaven klasickým hudebním vzděláním, a vedle toho jsi také producentem. Do jaké míry tě tahle dvojí úloha při tvorbě vlastní muziky ovlivňuje. Jsi sám sobě producentem?

Já nevím, jestli jsi mě někdy viděla při práci, ale základní mechanismus je stejný a používám ho jako muzikant i producent. Postupuji obvykle od melodie k nástrojům, ne naopak. Když se věnuji produkci, přezpívám si, co kdo má hrát, a od toho se vždycky někam odrazím. Podobně to mám i při psaní muziky. V hlavě mám melodii, ke které přidávám melodii další a další a tak dál, až postupným navršením jednotlivých myšlenek vznikne komplexní věc. Je to jiný způsob práce, než kdybych si sedl s kytarou v ruce nebo ke klávesám a vymýšlel song přímo s nástrojem, jak to dělá většina muzikantů.

Takže se dá říct, že na začátku je vždycky nějaký kousek mozaiky, melodie nebo zvuk, co tě inspiruje k písničce?

Bývá to takhle velmi často. Zvuky, které slýchám ve svém okolí jako bouchnutí dveří, kroky nebo lidská řeč, ve mně běžně asociují melodie, které pak dále rozvíjím. Není to tak, že bych si řekl: "Teď složím popový hit, vezmu to od Edur, pak půjdu do tohohle akordu, přidám tenzi atd."

Získal jsi průpravu ve skladbě už během studií hudební školy?

Kompozici jsem ve škole neměl, průpravu jsem v ní ale získal posléze díky usilovnému studiu knížek, různých skript AMU a tak podobně. Vždycky mě hluboce oslovovala vážná hudba, kompozice je proto věc, která mne baví a zajímá. Teď už ale tolik času na to, abych se zabýval teorií, bohužel nezbývá.

Usnadňuje ti znalost kompozice nějak tvoji práci?

Jak se to vezme, ono je to dvousečné. V určité fázi tvorby se můžeš dostat do bodu, kdy všechno děláš hrozně složité a nečitelné. V tu chvíli ti práci takový druh porozumění spíše zkomplikuje. Něco podobného se mi stalo na první desce. Měl jsem v hlavě fůru nápadů a chtěl tam dostat co nejvíce z nich. S určitým odstupem ale většinou dospěješ k závěru, že ty nejlepší věci bývají jednoduché. Dostat se zpátky od složitého k jednoduchosti přitom není nijak snadné. Znalost základních hudebních principů a postupů může v takový okamžik pomoci.

Na "Morphosis" se opíráš o výraznou vokální složku, kterou sám zastáváš. Je pro tebe stěžejní mít ve svojí muzice zpěv? Čistě instrumentální věci tě tolik nelákají?

Já jsem v minulosti složil už poměrně hodně instrumentálních písniček a jednu obsahuje i "Morphosis". Musím ale přiznat, že lidský hlas a jeho sdělitelnost v čistě instrumentálních skladbách určitým způsobem postrádám. Proto mám rád, když vokál v písničce figuruje. Nemusí jít hned o klasickou melodii, postačí, když se s ním pracuje podobně jako s nástrojem.

Preferuješ ty sám při poslechu zpívané věci? Posloucháš vůbec něco?

Muziku poslouchám strašně málo, a když už je na to čas, záměrně vyhledávám věci, které jsou pro mne něčím zajímavé a nové. Nejčastěji si pouštím hudbu v autě a tak podobně. Doma upřednostňuji především vážnou hudbu. Vyhovuje mi, že mě v porovnání se současnou muzikou, která často vyžaduje větší soustředění, nijak nerozhazuje, a to ani těžší autoři jako Shostakovich, Prokofiev nebo ruští skladatelé, které mám moc rád.

Vzhledem k tomu, že se muzikou živíš, nemusí být vůbec na škodu zachovávat si čistou hlavu, ne?

Když se většinu týdne pohybuješ v hudbě šest až devět hodin denně, jinak to ani nejde. Úplně nepředstavitelné je pro mne strávit celý den ve studiu s kapelou, pak přijít domu a pustit si žánrově podobnou muziku. Sem tam si něco poslechnu pro zábavu, dělám to ale opravdu zřídka.

Když už rozebíráme vlivy z okolí, jak to máš s prostředím, které tě při práci obklopuje? Aktuální deska vznikala částečně v Chorvatsku a částečně na Islandu, to je zajímavý protiklad. Chorvatsko zastupuje hřejivost Středomoří, Island zase romantickou severskou nehostinnost, jak to šlo dohromady?

Do Chorvatska jsem se odebral bez velkého přemýšlení. Moje manželka je totiž z bývalé Jugoslávie a vlastníme tam dům. Na tomhle místě jsem skládáním strávil tři týdny, během kterých vzniklo zhruba sedmdesát procent materiálu na novou desku. Pokud jde o změnu prostředí, ta vlastně ani nebyla nijak razantní. V Chorvatsku jsem pobýval v dubnu, kdy tam nebylo víc jak třináct stupňů nad nulou, tzn. žádné teplo, jak si každý představuje. Měl jsem puštěný radiátor, co to šlo, abych se zahřál, ale stejně mi byla strašná zima. V tomhle ohledu pro mě byl pobyt v Chorvatsku mnohem chladnější než na Islandu.

Jsou ti chladné destinace jako Island bližší oproti slunci a teplu jižních krajin?

Mám rád lidi na severu a je mi sympatický systém, který je nastavený ve Skandinávii. Na druhou stranu celkový způsob života a životní styl, který se hodně odvíjí i od klimatu, mi více vyhovuje v jižních krajinách - například právě ve Středomoří. Líbí se mi na jihu Francie, oblíbil jsem si Chorvatsko, kde často pobývám díky manželce. Žije se tam veseleji a radostněji. Vyspělostí kultury a politického systému se však tyto země zmíněné Skandinávii nemohou vyrovnat.

Jak se ti líbí doma, když uvážíš, do jaké míry cestuješ a máš možnost srovnávat? Žije se ti v Česku spokojeně?

Myslím si, že ekonomicky a sociálně jsme na tom tady v Česku mnohem lépe než v řadě jiných zemí, které jsou nám dávány za vzor (viz třeba takové Spojené státy nebo Itálie). Vidím to na příbuzných, kteří jsou občany USA, zažil jsem to sám v Anglii, kam jsem se před časem na chvíli přestěhoval. Rozdíly mezi lidmi, kteří by se dali označit za bohaté, a střední třídou jsou tam propastné. V porovnání s tím se tady žije určitě daleko snáze. Samozřejmě že k zemím jako Německo nebo Švýcarsko máme pořád ještě kus cesty, nemyslím si ale, že by se u nás žilo o tolik jinak. Já osobně si asi nemám příliš na co stěžovat. Nicméně teď nemluvím o kultuře a všeobecném vkusu v Česku.

Je pro tebe jako pro umělce místní prostředí v tvorbě určitým způsobem svazující?

To bych neřekl. Navíc podle mého názoru lze v dnešní době prorazit i odsud. "Morphosis" by mělo s největší pravděpodobností vyjít pod Blue Soap music, v souvislosti s uvedením alba komunikuji se zahraničními médii, např. s KALTBLUTEM, kultovním berlínským časopisem... Na zahraniční scénu jsem nerezignoval navzdory tomu, že žiju v Česku. Stále zkouším možnosti, jak svoji hudbu dostat za hranice, a zdá se, že se to konečně začíná trochu rozjíždět. Určitě si nemyslím, že kvůli tomu, kde tvořím, bych měl o něco menší šance, než kdybych pocházel z jiné země. Samozřejmě že když žiješ v Berlíně a máš zázemí v tamější scéně, tvoje výchozí pozice je o něco příznivější. Pokud působíš v Londýně, je to zase ještě o něčem jiném. Uspět v zahraničním měřítku může ale každý.

Tvoje muzika do značné míry odpovídá současným trendům v elektronice, cítíš se díky tomu být v tuto chvíli součástí spíše mezinárodní než tuzemské scény?

Těžko říct, ale v podstatě asi ano. Třeba spousta serverů jak evropských, tak zámořských dopředu avizovala, že Boris Carloff vydá nové album, a to aniž bych jim cokoli posílal nebo vůbec věděl o jejich existenci. Na základě toho můžu říct minimálně to, že moje jméno v zahraničí už asi někdo registruje. Beru to ale s rezervou. Speciálně v elektronické hudbě se všechno hrozně rychle mění. Když na sebe upozorníš výraznou nahrávkou, udržíš se v kurzu dejme tomu dva tři měsíce, než přijde zase jiný interpret, který tě něčím zastíní. Tyhle intervaly se čím dál více zkracují, přitom práce na desce zůstává pořád stejně časově náročná. Samozřejmě jsou zde koncerty, které dosah nahrávek mezi publikem prodlužují, deska coby určitý hudební artefakt ale přesto zastarává. Když sis koupila LPéčko v roce 1980, intenzivně jsi ho mohla poslouchat klidně rok, zatímco dneska by to samé album posluchače vydrželo bavit třeba jenom dva týdny. Dalším typickým jevem současné scény je, že nikdo si obvykle nepouští celou desku. Každý si vybírá jenom singly a věci, které ho upoutají víc než ostatní. S ohledem na tohle všechno by bylo hrozně ošidné považovat se za součást scény, ať už jakékoli.

Když už jsi zmínil koncerty, jak to máš aktuálně s živým vystupováním? Koncertuješ často?

Teď jsme nějakou dobu nehráli, ale v souvislosti s vydáním novinky jsme si naplánovali malé turné. Můj přístup k živému hraní obecně je takový, že si snažím vybírat koncerty, které mají smysl. Dovedeno ad absurdum to znamená, že pro mě nemá žádnou cenu jet hrát někam do Horní Dolní, kam přijdou dva lidi, kteří po první písničce stejně začnou vykřikovat, že chtějí Kabáty. Turné jsme proto omezili jenom na pár vybraných koncertů. Přidat bych ale určitě chtěl vystoupení alespoň na několika větších festivalech v zahraničí. To je naopak příklad toho, kdy pro mě živé hraní rozhodně smysl má.

Takže bereš koncerty jako příležitost, jak na sebe upozornit, a není to o tom, že někde odehraješ a jede se dál?

Přesně tak.

Jaká je vlastně aktuální sestava koncertů Borise Carloffa?

Sestava se ustálila už v období minulé desky a je následující: já zpívám, na bicí hraje Marcel Vlček, který vystupuje s jazzmanem Laco Deczim, dále s námi jezdí klávesák Honza Andr, ten pro změnu spolupracuje s Tonyou Graves a vedle toho vyučuje hudbu, no a na basu tam máme Jakuba Antla z Nightwork. Zapomenout samozřejmě nesmím na cellistku Terezii Kovalovou. Máme štěstí, že vztahy v kapele fungují naprosto skvěle. Navíc všichni jsou výteční muzikanti.

Na albu máš všechno hrozně vychytaný, jak těžké je přenést tvoji hudbu z alba do místních klubových prostorů?

Snažíme se, aby naše koncerty zněly co nejlíp, takže s sebou pravidelně vozíme vlastního zvukaře. Na místě se ale může stát spousta věcí, které často neovlivníš. Nikdy dopředu nevíme, jestli na nás vůbec přijdou lidi, s jakým se budeme potýkat zvukem a technickým zázemím. O to větší je to ale aspoň dobrodružství a podle toho k tomu taky přistupujeme.