Náš poslední rozhovor nesl titulek: "Kdyby nás nebavilo trávit spolu čas, nemělo by smysl to vůbec dělat". Teď vás to evidentně spolu bavilo ještě více, protože od posledního alba uplynuly pouze dva roky. Předtím to byla pětiletka. Druhou řadovku jste označili za "ždímání, pot a krev". Jak byste popsali tuto?

Sebastian: Nějak jsme to dokázali prolomit. Jakmile jsme dopsali druhou desku, bylo hned jasný, že chceme jít do třetí. První album bylo takový porod, že nás to vysílilo, nějak jsme se nedokázali rozhodnout, kam jít dál, co chceme, jaký další krok uděláme.

Kristián: Druhé album se zaseklo covidem.

Martin: Hned po dokončení "We Just Had a Wonderful Time" jsme začali psát, což bylo zásadní. Jednalo se o daleko klidnější proces s větším nadhledem. Už jsme trochu lépe věděli, co děláme.

Sebastian: Měli jsme přetlak materiálu.

Martin: Teď Honey Bunny píšou jak na běžícím páse.

Líbilo se mi, jak jste sami porovnali svoje řadovky - ta první je podle vás puberťák a ta druhá už sice mladý, ale dospělý člověk. Nyní už jde o ryzího dospěláka?

Sebastian: Novinář Tonda Kocábek to vtipně označil jako krizi středního věku, i když hodně brzo. Ne, je to třicítka. Přechod do fakt dospěláckého života. První je mlaďoch teenager, pak mladý dospělák a nyní fakt dospělý. Sice si tak nepřijdu, ale oficiálně jsem se jím stal. Nikdy jsem nebyl víc dospělý než teď. A nikdy nebudu tak dospělý jako zítra.

Martin: Mně to stejně pořád připadá jako dost rošťácká deska.

Přistupovali jste k její přípravě jinak než u těch předešlých, nebo navazuje na dosavadní diskografii?

Sebastian: Minulá studiovka vycházela z toho, co se děje venku. Svět byl zavřený, nutil nám nějakou situaci, ve které jsme se ocitli nedobrovolně. Nahrávka "We Just Had a Wonderful Time" tak byla o nekomfortnosti a adaptování se na situace, které nejsou ideální. "Don't Look When I'm Changing" vychází mnohem více zevnitř. Vypráví o naší motivaci k tomu, co se má dít venku. I název to napovídá. V tomto se obě dost liší, ale dohromady se spojí v celek. Jedna je vnější a druhá vnitřní svět. Koexistují a doplňují se. Udělali jsme si takovou naši skládačku.

Odráží se v ní téma změn priorit, jak v pracovním, tak v osobním životě. Jak se proměnily vaše priority?

Sebastian: Interní motivace, hodně lidí tím v našem věku prochází. Člověk se musí rozhodnout, co chce dělat, co od světa očekává. Není to o tom, že ti třeba někdo řekl, aby sis udělala vysokou školu, a tak ji uděláš... Kdybych se třeba teď rozhodl jít na vejšku, mám větší pocit, že to je moje iniciativa a že to nedělám jen proto, že bych to někde slyšel nebo mi to někdo přikázal. Jde o otevření se sama sobě. Jsme najednou komfortní sami se sebou a můžeme si za tím víc stát.

U prvních dvou řadovek psal texty pouze Sebastian. Platí to stále? Jedná se o jeho zpověď?

Sebastian: Nebráním se tomu, aby skládal někdo další, ale nějak se to neděje. Kluci k tomu nemají moc ambice.

Kristián: Je těžký vedle tebe něco skládat.

Sebastian: Tematicky to vychází z kolektivního mínění. Máme podobná stádia, prožíváme obdobné věci, pohybujeme se ve stejných kruzích.

Rád by sis prý někdy napsal něco v němčině, nabízí se i francouzština, vzhledem k rodinným kořenům. V souvislosti s předchozím počinem jsi uváděl, že možná na příštím albu se objeví prostor pro tyto jazyky. Ale když jsem ho poslouchala, němčinu tam neslyším…

Sebastian: Mám něco v šuplících, ale ještě jsem k tomu nedozrál. Občas se setkávám s fámou, že němčina je drsný jazyk. Tím ale může být i čeština. Němčina zahrnuje krásné obraty. Umí být drsná a jemná zároveň.

Je veřejným tajemstvím, že sis pobyl v Bohnicích. Jednalo se o tvůj impuls?

Sebastian: Stalo se to před rokem a půl. Museli mě přijmout. Byl jsem hospitalizovaný a dál bych to nerozmazával. Strávil jsem tam dva měsíce intenzivně a pak jsem docházel na stacionář. Měl jsem čas na sebe, a to se hodně odráží na desce. Vyjasnil jsem si různé věci a nemusel jsem to dělat ve víru každodenních povinností. Dostal jsem čas si přehodnotit priority.

Třeba i to, že už se nechceš dále věnovat herectví?

Sebastian: Tam se to rozseklo stoprocentně, už předtím jsem s tím bojoval. Trochu jsem narazil, že sám sebe sabotuju. Do jisté míry vědomě. Tam jsem se rozhodl, že nemá smysl proti tomu dál bojovat a že se tomu klidně odevzdám. Nepovažuji to za selhání, ba naopak.

Mám to chápat třeba i tak, že chceš vystupovat víc sám za sebe?

Sebastian: Jo, ale ne tak. Herec je vždy herec, nejde být někým jiným. Necítil jsem se sám sebou v roli herce. Hrál jsem roli, která nepřestávala, a to člověka unaví.

Jako frontman prý ztrácíš potřebu se předvádět a exhibovat, to souvisí s pověšením herectví na hřebík? Neprotiřečí si to s vůdčím postem v kapele?

Sebastian: Jo, ale na pódiu je to jiný než jinde. Za posledních šest let jsem získal pocit, že jsem se změnil hlavně v osobním životě, v přístupu i v povaze. Nyní tu pozornost míň potřebuju, vyžaduju. Hodně lidí mě ani pod pódiem nepoznává.

Martin: Tak to máme asi všichni. Pódium je prostor, kde vypustíme své extrovertní já. Pod pódiem se zase stáhneme do introvertů.

Měli jste chuť udělat bordel?

Martin: Celou deskou ne, ale objevují se tam divočejší pasáže. Když jsme měli intimnější pasáž, udělali jsme ji ještě intimnější, a když naštvanou, udělali jsme ji ještě naštvanější. Vyskytuje se tam hodně kontrastů. Určitě víc než na té předchozí.

Slyším nově i rap, nebo se mi to zdá?

Sebastian: Rapoval jsem vždy, jen jsem to víc schovával. Byl jsem víc rapující zpěvák než zpívající zpěvák.

Martin: Sebastian ukazuje novou polohu, kterou ještě nepředvedl, v kapele už ji známe delší dobu, ale pro posluchače jde o novinku.

Sebastian: Mám rád lyričnost, práci s textem. Jak se dá hrozně moc informací narvat do rytmického zpracování textu spíš než do melodického a pak hledat, kde se to spojí. Od deseti let jsem bubnoval a pořád je to pro mě základ, ze kterého vycházím. Melodie vymýšlím nejdřív rytmicky, až pak hledám tóny.

Když se podívám na názvy písniček, vychází mi z toho, že chybovat je lidské.

Martin: Pěkné shrnutí. Snažili jsme se to celé spojit názvem alba "Don't Look When I'm Changing". Ze všech možných úhlů to reflektuje, co se na nové desce děje. Chybovat je lidské je rozhodně úvaha správným směrem.

S tím souvisí i písnička "Kitsugi", která zaujme názvem. Mapuje snahu poskládat se zpět dohromady vlastními silami, upozorňuje na zvýraznění chyb - vychází z techniky opravování nádob zlatem. Jde o kontrast toho, co je dnes populární, tedy snahy o dokonalost?

Sebastian: Vychází to z buddhismu, základy jsou hlavně v Japonsku. Když se předměty rozbijí, nejsou vždycky na odepsání, ale dají se znovu používat. Tím, že je opravíme, jim dáváme nový život. Píšeme novou kapitolu, zůstává tam vidět, co bylo předtím, co je teď, zlom, že se něco stalo, neschovává se to. Člověk může to své nosit otevřeně a nemusí se za to stydět.

"Who We Are?"

Sebastian: Každý má svůj příběh. Zlomů, rozbití. Je tam protestsongová linka. Má se bojovat za věci, kterým člověk věří.

Týkají se "Voices in My Head" toho, kvůli čemu jsi byl v Bohnicích?

Sebastian: Trochu ano. Každý máme vnitřní pocit, že něco nedokážeme, že na to nemáme. Jedná se o ten hlas, co člověka přesvědčuje, že je nejhorší na planetě.

Aby pak mohl provést "Secret Ploy to Destroy the World"?

Sebastian: Je to plán, konspirace. Mám hrozně rád tematiku i vizuál bondovek, hlavně zločinců z nich. Tam jsou padouši, co zničí planetu vesmírným laserem, vyvádějí komplikované věci jenom proto, aby udělali něco, co nedává smysl, zároveň je to paralela toho, co děláme my momentálně s planetou. Všichni kolektivně tvoříme toho padoucha.

Martin dělá u Supraphonu, kde bylo jeho cílem pomoci s celkovým rozvojem firmy a s přiblížením vydavatelství nastupující generaci umělců. Otázka je tedy nasnadě: proč deska nevyšla pod tímto labelem?

Martin: U Supraphonu máme distribuci CD a vinylů. Moji kolegové nás mají, myslím, rádi a podporují nás, i když nemusí, za což jim patří obrovský dík. Po spuštění aktualizované brand identity se postupně přesouvám spíš do role A&R a blíže spolupracuji s umělci. Pokud bychom byli pod Supraphonem, staral bych se v podstatě sám o sebe (smích) a asi bych trochu bojoval se střetem zájmů. Vydáváme proto pod hlavičkou našeho minilabelu Space Tape. Provázanost se Supraphonem tam ale samozřejmě je.

Co se týká klipů, s minulou nahrávkou jste drželi koncept brutalistických budov. Nyní se jejich styl ponese v duchu estetiky home made natáčení z devadesátých let ve formátu VHS-C?

Martin: Je to tak. Baví nás ta vizualita. Přijde mi to taky o dost flexibilnější než velkolepé natáčení. Naše klipy z Thermalu v Karlových Varech nebo z Ještědu vyžadovaly kupu času, plánování a souhru řady lidí. Rozhodli jsme se tak jít znovu spíš DIY směrem, který je nám vlastní.

Kristián: Má to krásný sentimentální a estetický vibe.

Kdy jsme u toho estetična: proč nedělá grafiku desky Kristián, když se tím živí?

Martin: Dělal grafiku té minulé. Teď jsme se rozhodli, že se chceme vydat jiným směrem.

Kristián: Myslím, že je super pracovat s jinými lidmi a využít jejich expertízu k tomu, aby vyjádřili, co děláme, a může z toho vzniknout něco zajímavějšího, než když si to uděláme DIY. A to říkám, i když si myslím, že jsme DIY kapela. Máme tendenci si co nejvíc věcí udržet sami. Na novince jsme pracovali s Anetou Železníkovou, která dávala dohromady cover art.

Mám za vizuálem hledat něco konkrétního?

Martin: Každý si v tom najde něco svého.

Sebastian: Album nám znělo červeně.

Kristian: A taky to vypadá hezky vedle předchozích desek.

Vyšel vám i živák, kde došlo k propojení se záběry z instagramu. Nyní taky chcete zapojit fanoušky?

Martin: V tomto budeme určitě pokračovat.

Sebastian: Naše koncerty jsou jiný než to, co si člověk poslechne na deskách. Naživo tomu dáváme jiný kontext.

Sebastian pracuje pro klub Varšava, kde dělá produkci, zařizuje koncerty. Čerpáte z toho inspiraci pro vaše vystoupení?

Sebastian: Já tam medituju, relaxuju. Člověk si stejně ty koncerty moc neužije, když pracuje.

Před osmi lety jste se stali vítězi mezinárodní soutěže Planetrox, která vyhledává mladé a nadějné hudebníky. Když se na to podíváte s odstupem času, pomohlo vám to k něčemu?

Martin: Celkově šlo o spojující zážitek. V Kanadě jsme zjistili, že jsme schopný dohromady fungovat i po stovkách kilometrů v malé dodávce. Tam jsme se rozhodli udělat naše první album. Doteď si pamatuju, jak někde na předměstí Toronta dávám za okno cedulku s nápisem: "Our car won't start and we are out of money" (Naše auto nestartuje a došly nám peníze). To nás hodně spojilo.

Více úspěchů sbíráte prý v zahraničí než u nás.

Martin: Je to tak, za poslední dva roky jsme zahráli víc koncertů v zahraničí než v Česku.

Sebastian: Kdyby se spočítali posluchači na Spotify, zahraničních bude více než těch zdejších.

Martin: Baví nás cestovat, poznávat jiné země, každá scéna funguje jinak. Navíc vždycky potkáme spoustu fajn lidí.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?

Kristián: Měli jsme krásný prostor v Holešovické tržnici u velké stěny, kde se promítaly naše stíny a blikala okna.

Sebastian: Nezapomenu na sklepení v motelu v Torontu. Byli tam tři lidi, z toho dvě Němky a barman.

Martin: Rádi vzpomínáme na hraní u příležitosti 17. listopadu, ať už to bylo na Václavském náměstí či Národní třídě.

Sebastian: Nebo na koncert v Paříži.

Martin: Kde Sebastian udělal stage diving, jenže předtím na to dostatečně neupozornil a propadl mezi lidi, je z toho nádherný video. Těch míst bychom našli spoustu, už jsme spolu odehráli skoro 500 koncertů.