Mark Ronson byl ještě donedávna známý především svým produkčním přínosem. Ten je nemalý a ve většině případů vlastně velice působivý, protože se mu vždy podaří z umělce dostat to nejlepší, což v konečném výsledku působí tak, že jím produkované nahrávky jsou v prvé řadě o samotných muzikantech, a ne o jeho osobě. Vezměte si například poslední album Duran Duran "All You Need Is Now" nebo jeho příspěvky na desce "Unorthodox Jukebox" Bruna Marse - těžko budeme lovit vyloženě ronsonovský zvuk.

To samé se dá říct i o jeho sólovkách. Těžko můžete Ronsona jako sólového tvůrce zaškatulkovat, neboť střídá styly jako ponožky. Jenomže mít takovou síť kontaktů jako on, byla by škoda jí nevyužit. A tak jsme již na debutu vedle sebe mohli slyšet Jacka Whitea, Seana Paula nebo Mos Defa, na průlomové sbírce coververzí "Version" pak Amy Winehouse, Lily Allen a Robbieho Williamse (na jejichž deskách se také Ronson podílel) a na nespravedlivě přehlížené "Record Collection" se ve studiu zastavili například Boy George nebo D'Angelo. Díky "Version" si sice udělal jméno v Evropě, ale s vlastní tvorbou veskrze neuspěl. Nyní je tady album číslo čtyři a všechno je jinak.

Pokud jste ještě náhodou neměli tu čest slyšet singl "Uptown Funk", v němž se Ronson spojil s Brunem Marsem, vězte, že tento singl bude pro tento rok znamenat to samé, co "Get Lucky" Daft Punk znamenal pro rok 2013. Jenže se není čemu divit. Schválně, kdy naposledy na vás z mainstreamového singlu zářilo tolik energie a muzikantské radosti? Tahle elegantní pocta r'n'b nahrávkám z raných osmdesátek s nádechem The Art Of Noise se hned krátce po vypuštění stala transatlantickým hitem a nutno dodat, že zaslouženě. Jestli si nějaký současný singl zaslouží nálepku nadčasový, je to právě "Uptown Funk". Lepšího černého koně si pro své nové album "Uptown Special" Ronson snad ani nemohl přát. Pak je tady ale samotné album...

Vraťme se ještě jednou k Daft Punk, protože v případě jejich skvělého počinu "Random Access Memories" byl problém v tom, že řada těch, co podlehla kouzlu singlu "Get Lucky", čekala, že se zbytek ponese na stejné vlně a byla pak ve výsledku zklamána. S "Uptown Special" se to má podobně. "Uptown Funk" je bezesporu středobodem, ale stojí trochu mimo zbytek alba. Snad ještě skladba "Feel Right" s úžasným Mystikalem má pořádný funky-drive (tak trochu James Brown na speedu) a ujetý text, v němž fackuje koťátka a utahuje si z kolegy Marse ("To make matters worse I gotta go to the studio with Bruno Mars/On another planet! Don't get mad, I'm just saying"). Zbytek je ale trochu jinde.

Cílem tentokrát bylo dát dohromady kolekci, která bude především fungovat jako celek, a to nejen po hudební stránce, ale i po té textové. I z toho důvodu dostal většinu textů na starost držitel Pulitzerovy ceny, americký spisovatel Michael Chabon, a celá nahrávka má díky tomu téměř koncepční rozměr. A právě ve skladbách, v nichž se Ronson vrací k legendárnímu zvuku Steely Dan nebo Stevie Wondera (ten je nakonec i sám přítomen) se skrývá největší síla "Uptown Special". Vliv prvně jmenovaných se vynoří v "Heavy And Rolling" s Andrewem Wyattem ze švédských Miike Snow za mikrofonem, zatímco na jednom motivu postavená trojice skladeb "Uptown's First Finale", "Crack in the Pearl" a "Crack in the Pearl, Pt. II" jako by vypadla z některého z klasických sedmdesátkových alb Stevie Wondera. Aby toho nebylo málo, legendární muzikant si jak v úvodní, tak i v závěrečné skladbě vystřihl sólo na harmoniku způsobem, jakým to snad umí jen on.

A to stále není vše. Snad vůbec nejlepší momenty se ukrývají v trojici skladeb natočených ve spolupráci s Kevinem Parkerem, frontmanem Tame Impala. Song "Daffodils", který se již příští měsíc dočká oficiálního singlového vypuštění, je opojné fantasmagorické disco-funky s halucinogenním textem ("Drop another daffodil/Sail right off the map until morning"), položené na Ronsonův beat mající sice kořeny někde v sedmdesátkách, ale klidně jej můžeme začlenit vedle raných MGMT. "Leaving Los Feliz" pak trochu působí, jako kdybyste našroubovali kytarový riff George Harrisona na hiphopový beat a "Summer Breaking" je krásnou vzpomínkou na dospívající nudu, kde se text Chabonovi zvláště povedl.

Co trochu zamrzí, je skutečnost, že nahrávka toho nenabízí trochu víc. Jak již bylo zmíněno, tři skladby z jedenácti se vlastně točí kolem stejného motivu a nepřesáhnou stopáž dvou a půl minut (což je staví trochu do pozice jakýchsi předělů). Těžko lze po Ronsonovi chtít hned "Songs in the Key of Life", ale delší stopáž by neškodila (navíc chtít více dobrého není přece nutně špatné). Další drobnou vadou na kráse je sestavení nálady desky. Poté, co odezní "Feel Right" a "Uptown Funk", se album už nerozjede a v kontrastu s touto dvojicí skladeb pak zbytek tvoří skoro až lounge music (i když jsem si teď trochu zapřeháněl). To jsou ale opravdu jen drobné výhrady k jinak velice podařené a svérázné kolekci nabízející zábavné zvukové dobrodružství. Přistupte k ní s otevřenou myslí a užívejte. Příjemnější eklektické popové album letos už dost možná neuslyšíte.