Ondřej Ruml před několika dny vydal své druhé album nazvané "Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha". Na něm, jak už napovídá název, nazpíval písničky Osvobozeného divadla. Společně s jazzovou formací Matej Benko Quintet je ale poslal do nového tisíciletí a podoby zahrnující nejrůznější jazzové žánry.
Ondřej Ruml od své účasti v X Factoru ušel pořádný kus cesty - od debutového alba "Proměna", přes účinkování s Dobrý Večer Quintetem, až po spolupráci s
Michalem Horáčkem na jeho projektech. Asi nejvíce respektu si získal díky té úplně poslední na velmi povedeném "Českém kalendáři". Zřejmě někde tam se zrodil nápad udělat desku s Matejem Benkem, který se na
Kalendáři vyřádil jak muzikantsky, tak i aranžérsky. Byla jen otázka, co na ni dát - ovšem vzhledem k tomu, že sám Ondřej Ruml už od školy nosil v hlavě myšlenku přezpívat písničky Jaroslava Ježka, bylo i to v podstatě drobností.
Ačkoli jsou Ježkovy písničky známé napříč generacemi, pravdou je, že málokdo z českých, potažmo slovenských interpretů je zpívá a hraje. "Klobouk ve křoví" v podání
Lucie je spíše výjimkou, pak už zbývá pouze výborný kytarista
Jan-Matěj Rak, který před nějakým časem Ježkovy písničky instrumentálně nahrál na své album "Ježkovy oči". To je ale vlastně všechno. Ondřej Ruml je tak jedním z prvních, kdo se do písniček Osvobozeného divadla pustil se zpěvem takto komplexně.
Důležitým aspektem celé nahrávky je vedle samotného Rumla osoba pianisty Mateje Benka, který společně s trumpetistou Miroslavem Hloucalem dal Ježkovým písničkám velmi nečekanou podobu. Sám zpěvák si vybral skladby, které chce přezpívat, většinou to byly ty nejznámější a zmínění dva pánové je pak přearanžovali a oblékli do jazzového hávu, který je vesměs moderní a pohrává si s různými styly. Nebojí se free jazzu, laškuje s fusion jazzem, pochopitelně se dotkne i mainstreamu či bopu. Jak ale je patrné z prvního singlu "Stonožka", ve které se k Ondřejovi přidal i
Zdeněk Svěrák, našly se na albu i písničky, které si ponechaly z doby svého vzniku daleko více. Přesto je celkový dojem takový, že prakticky nezůstal na kameni kámen.
Na druhou stranu lze říct, že to rozhodně není nepříjemné, ba právě naopak. Ačkoli se občas, jako třeba u "Šaty dělaj člověka" nebo v klasice "Život je jen náhoda", pohybují s improvizacemi a úpravami na velmi tenké hraně, kde se z původní písničky stává vlastně úplně jiná, nikdy se nedostávají až za ni. Děje se to tak právě díky Ondřejovi Rumlovi, který obvykle zpěvem ctí původní základ, a ten tak zůstává patrný a zřejmý. Toto je velmi důležité, poněvadž větší odvahu a odklon od originálu už by většina asi nepřijala. Takto ale je celá deska velmi svěžím pohledem na písničky tria J+V+W, od "Klobouku ve křoví" až po "Ezopa a brabence".
Svůj podíl na tom mají pochopitelně i další tři muzikanti Matej Benko Quintetu: bubeník Pavel Zbořil, basista Rasťo Uhrík a saxofonista Radek Zapadlo. Celá pětice už nějaký čas patří k tuzemské jazzové špičce a na albu je to opravdu znát. Těžko se vysloveně vyzdvihuje nějaká konkrétní písnička, protože každé dokázali vtisknout něco nového, co mimochodem, jako u většiny kvalitních jazzových nahrávek, pozvolna a kouzelně vyplouvá na povrch s každým dalším poslechem. Některé jejich variace na původní Ježkovo téma jsou velmi organické a živelné, jiné se naopak více drží při zemi. Na desce to pak vytváří příjemné napětí a kontrasty. Úchvatná a nápaditá je také rytmika, která musela dát Ondřejovi místy pořádně zabrat. Jeho frázování v "Kat a blázen" je takovou malou maturitou zasluhující obdiv.
Okénko 'hifisty'
Už nějaký čas zmiňuji u recenzí, jak to je vlastně se zvukem nahrávky. Tentokrát jsem si to dovolil zcela oddělit. Má to totiž svůj důvod, protože jsem měl k dispozici master alba a ten je zvukově takřka dokonalý. Dneska už jen velmi zřídka narazíte na nahrávku mimo vážnou hudbu, která má průměrný dynamický rozsah třináct decibelů. Není tedy divu, že se pak můžete kochat jiskrnými detaily, krásně oddělenými nástroji a vaše uši si jen a jen lebedí.
Ondřej Ruml ovšem dopřál některým písničkám ještě několik zpestření. O Zdeňkovi Svěrákovi ve "Stonožce" už toho bylo napsáno celkem dost, nicméně další dva hosty - Jiřího Macháčka a Ondřeje Brzobohatého - přivítal ještě v písničce "Tři strážníci". Posluchač si na ten vokální chaos musí chvilku zvykat, ale jakmile se tak stane, budete si ho užívat, včetně výborného dynamického hudebního doprovodu, který dokonale graduje s hádkou těchto tří. Tím ale drobná zpestření ještě nekončí. Dalším je i poupravený text "Potopy", který vyměnil atomové bomby za aktuální záplavy sužující v poslední době Evropu. A nejsou jimi myšlené pouze ty vodní. Tím posledním, ale asi nejkrásnějším, je předehra k "Život je jen náhoda". Je to asi nejméně známá část této písničky, které ale Ruml s Benkem dokázali vdechnout úplně nový život. Není tedy divu, že ji na albu oddělili jako samostatnou položku.
Možná jsem dosud nedostatečně psal o samotném
Ondřeji Rumlovi, ale je to jednoduše tím, že harmonicky a přirozeně zapadá do toho všeho, jak to má být. Veškeré myslitelné aspekty zvládá s přehledem a dovolím si tvrdit, že touto deskou vstoupil do elitní skupiny českých jazzových zpěváků.
Už to všude různě padlo několikrát, ale nedá mi to nezopakovat: Jaroslav Ježek by musel mít z podoby svých písniček na albu "Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha" velkou radost. Dostaly totiž přesně ten nový impuls, který potřebovaly, který si zasloužily a kvůli kterému mělo smysl je vůbec nahrávat znovu. Současně s tím je ale třeba poznamenat, že toto album nebude pro každého. Kdo nemá rád jazz, toho Rumlovy verze nejspíš neosloví. Kdo je ale tomuto stylu přístupný, měl by si ho určitě poslechnout - řadí se k nejlepším albům tohoto roku.