Vlastně bychom měli text z perexu trošku poupravit. Už po příchodu do rozsáhlého a už brzy odpoledne lidmi narvaného areálu totiž bylo zřejmé, že organizátoři i majitelé Dolní oblasti Vítkovic napumpovali do výstavní skříně severomoravské metropole tolik peněz, až z toho oči přecházely. Na návštěvníky tak mimo jiné čekala zrekonstruovaná hlavní cesta obehnaná dlouhými řadami roztodivných stánků, nový pavilon, z nějž vysílala Česká televize zajímavou debatu se svými zpravodaji, několik nových scén, z nichž se ozývala hudba všemožných vůní, tvarů a příchutí, zpohodlněný přístup k zadní části Arcelor Mittal stage a celá řada větších i menších vylepšení. Jen na ty Toi Toiky se i tentokrát zase pozapomnělo, a tak před nimi častokrát stály nemalé fronty. Vše ale nasvědčuje tomu, že i přes tříhodinové fronty u vstupu do areálu a další organizační lapsy, které si shrneme v závěrečné reportáži, se z Colours of Ostrava stává největší festival nikoliv pouze v Ostravě, ale v celé zemi.

Lecjaké neduhy ale zahnala první vystoupení. To úplně první na hlavní stagi zahájili po proslovu Zlaty Holušové, lidském orloji a vzpomínce na Michala Hrůzu, který leží v nemocnici, bubeníci Les Tambours du Bronx. Na jejich sjednocených (a postupně odhazovaných) úborech a synchronizované show bylo na první podhled vidět, že tihle Francouzi mají ke studentům gymnázia v tričkách Greenpeace, kteří v obchodních domech mlátí do popelnic, sakra daleko. Červeno-černě nastříkané řady sudů pod jejich dřevěnými paličkami dostávaly co proto, navíc je zezadu jistily elektronické pazvuky a divoké projekce, tudíž nebyl problém jejich rytmickému kazatelství i přes přestřelenou stopáž podlehnout. Nejvtipnější a nejvýraznější ze sedmnáctičlenné skupiny byl bubeník s vizáží Ruperta Bonehama z "Kdo přežije", jenž se vypravil na plošinu dělící obecenstvo na dvě části, aby se v půli zastavil, svůj záměr si rozmyslel a s výmluvným gestem "Kašlu na to" se zase vrátil zpátky. Velmi sympatické bylo i upřímné omluvné gesto jiného člena v závěrečné děkovačce, jehož nešťastně odhozený sud zamířil na jednoho ze sekuriťáků.

A zatímco na Arcelor Mittal stagi se po Polemicu, které z pitu pozoroval i Seasick Steve, představovali o chvíli dříve přímo mezi lidmi hrající Fanfaraï, na Drive stage si to zamířili všichni ti, pro které jsou dvě banja, jódlování a tři kovbojské klobouky dostatečným důvodem k návštěvě koncertu. Slim Cessna's Auto Club svůj temný mix country, americany a gospelu tlačili do publika solidně, přesto si ale oblíbená kapela autorů časopisu Full Moon získávala spojence jen pozvolna. Po několika vcelku příjemných písních tak dostala přednost Agrofert stage.

Autor článku stihl jen závěr koncertu, ale ta neuvěřitelně pozitivní atmosféra na něj dýchla zpod do posledního místečka zaplněné scény okamžitě. Jamajčan Winston McAnuff, jenž momentálně žije ve Francii, sice technicky nepatří mezi pěveckou špičku, ale koho to zajímá, když se s blikající růží i ve svém pokročilém věku vrhne do publika a s banánovými tvářemi pohupujících se fanoušků se pozdraví. Když se pak vrátí na pódium, vedle něj se z klavíristy stane akordeonista a beatboxer za jeho zády nejprve rozjede poklidné reggae do dunícího junglu, aby se o chvíli později žánr opět změnil a z pódia se linulo to nejryzejší francouzské musette.

A z velké parády rovnou do ještě větší. Shaka Ponk, to je těžce zařaditelný hudební mišmaš, který vám může připomenout rock 'n' roll Inspectora Cluzo, houpavou rytmiku Gorillaz i synťáky od švédských Mando Diao v jediné písničce. A ještě to prožene feťáckým punkem z žil Petea Dohertyho. Hlavně je to ale obrovský úlet. Francouzská smečka si na žádné vyšší umění nehraje a v Ostravě s opicí zvanou Mr. Goz na projekci do pařících diváků hrnula skrze mikrofony ve tvaru dýmek svůj zábavný eintopf, který může fungovat snad jedině na festivalu, jakým je Colours of Ostrava. Přičtěte si k tomu strhujícího zpěváka Fraha vystupujícím v čemsi, co připomíná podprsenku pro pány, a egyptsko-britskou divoženku Samahu, která k uctivé dámě ani nemůže mít dál, a máte z toho dosud nejlepší koncert letošního ročníku, u kterého se vůbec nikdo nemohl divit, že si Shaka Ponk nejdříve posadili několikatisícihlavý dav na zadek, aby se po jeho rukou o chvíli později zase nechali nosit.

To Seasick Steve se svým bluesovým programem útočil úplně jinými zbraněmi. Zatímco o kousek vedle bavila diváky na tribunách výpravná ohňová show, on si zval na pódium fanynku, se kterou se za odpoledne seznámil, popíjel víno, trpělivě a zajímavě vysvětloval, z čeho všeho jsou vyrobeny prapodivné kytary, na které hraje (no vážně, napadlo by vás vytvořit hudební nástroj z osvěžovače vzduchu?) a poklidně, ale přitom procítěně si zpod svého dlouhého plnovousu brumlal své bluesové hity, které by zatím největšímu sympaťákovi festivalu záviděl i Steven Seagal.

Škoda, že s americkým muzikantem s pohnutým životním osudem první den Colours neskončil. Na největší stagi pod patronátem České spořitelny se totiž měli ukázat ještě MGMT. A po tolika veselých, srdečných vystoupeních ukázali festivalovým fanouškům odvrácenou tvář toho, jak může koncert slavné kapely vypadat. Ostatně i na jejich tvorbě je vidět, že toto Connecticutské duo si rádo zahrává s očekáváním svých fanoušků, a ač v rozhovorech tvrdí něco jiného, svůj indie-popový debut "Oracular Spectacular" musí z duše nenávidět. Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč by se na druhém a třetím albu vydávali do náruče nikterak instrumentálně vypilované psychedelie, která na posluchače působí jako uspávadlo, u něhož nelze dlouhodobě udržet pozornost.

Na svém ostravském koncertě plném dlouhých, nudných muzikantských kompozic navíc členové skupiny úplně rezignovali na jakékoliv emoce nebo promluvy k publiku a z místa se hnuli až někdy kolem poloviny koncertu. Přitom i z psychedelické hudby se dá udělat nádherný koncert, což třeba před dvěma lety v Ostravě krásně předvedli slavnější The Flaming Lips.

O to se ale MGMT nesnaží, mnohem raději si svůj největší hit "Kids" zprzní jak nulovým prožitkem, tak dlouhou a repetitivní instrumentální mezihrou, která konečně probrané publikum uvrhla zpátky do letargie, aby se náhodou příliš nebavilo. Smutná tečka za čtvrtečním dnem.

Snad dnešní koncerty Zaz, Emilíany Torrini, Charlese Bradleyho nebo Jamieho Woona posunou náladu zase zpátky do plusových hodnot. Zůstaňte s námi!