Když se 14. července 1939 v plzeňské porodnici poprvé rozezněl jeho tehdy ještě kňouravý hlásek, porodník nemohl tušit, koho na svět přivedl. Začátky ale nebyly pro Karla Gotta zrovna lehké: v útlém věku zažil období druhé světové války a po třech letech bydlení na venkově se v roce 1948 celá jeho rodina přestěhovala do Prahy. Moc se ovšem neví o tom, že původní Gottovou láskou bylo malování. Tomu se Karel rozhodl už v mládí zasvětit svůj život. Nakonec ale vše dopadlo jinak. Pojďme se podívat na některé fragmenty jeho kariéry, které stojí za připomenutí.

Malování

Zpěvák se totiž pokoušel dostat na Akademii a umělecky malovat. Jako malý zachycoval pohřby a různé bizarní situace. "Když dlouho nikdo neumřel, našel jsem si přejetou kočku nebo zmrzlou vránu a vystrojil jsem jí slavnou poslední cestu," vzpomíná na své malířské začátky. Pohřeb byl také hlavním tématem jeho první malby - oleje na plátně. Od maminky dostal kompletní malířskou výbavu a pustil se do cesty za svým snem. Při přijímacích zkouškách na UMPRUM si představoval, že bude kreslit jako model nahou ženu. Nakonec dostal ale zadání v podobě staré odřené boty se žraločím jazykem. I když sám byl se svou prací velmi spokojen, nevzali ho. A jako druhou ránu musel přijmout fakt, že nastoupil jako učeň elektromontér do pražské ČKD Stalingrad.

Malování ale nikdy neopustil. I díky tomu, že ho živí muzika, má na svá díla vždy dostatek času, a dokonce ani nemá spočítáno, kolik obrazů vlastně namaloval. O jeho malířskou tvorbu je zájem u nás i v zahraničí. Vystavoval je dokonce i v Českém národním domě v New Yorku, kde vzbudil zájem umělecké veřejnosti, a o rozhovor ho požádala i reportérka newyorského módního časopisu Naomi Donolstreetová.

Pěvecké začátky

Karel Matějíček své úplně první vystoupení absolvoval na amatérské soutěži Volné Tribuny. Ano, čtete dobře. Gott totiž nechtěl, aby se o vystoupení dozvěděli jeho rodiče, proto vystoupil pod pseudonymem. Jak dopadl? Samozřejmě vyhrál. "Zpíval jsem nějaký western - a když volná tribuna, tak volná tribuna. Obohatil jsem tu píseň nejen jódlováním a scatováním, ale navíc jsem ještě napodoboval Ellu Fitzgeraldovou a Armstronga. Aby to celé nezůstalo fádní, přidával jsem grimasy a pohyby jako nějaký šaman. Pamatuji si, že jsem tehdy na jevišti cítil menší zábrany jako dnes. Lidé se nechali zřejmě strhnout spíš opičkami, jež jsem předváděl, než zpěvem," řekl kdysi populárnímu měsíčníku Melodie.

Na podzim roku 1957 však vystoupil v soutěži Hledáme nové talenty. Nevyhrál, avšak zaujal slovutného Karla Krautgartnera. Ten Gotta oslovil s nabídkou vystupovat spolu s ním každou středu ve Vltavě. O dva roky později už interpret zpíval v kavárně Alfa a pomalu ale jistě se stával profesionálním zpěvákem. I tu pěveckou konzervatoř nakonec vystudoval. K tomuto období patří i první televizní vystoupení s písní "Kos a švec". Dopadlo katastrofálně, protože píseň byla určena pro hluboký hlas typu Rudolfa Cortéze (viz audio). Nicméně i tak se dveře velké kariéry Gottovi pomalu začaly otevírat dokořán...

První sladby začal ve studiu nahrávat v roce 1960. Zlomová byla jeho interpretace Manciniho písně "Moon River", kterou v roce 1964 představil za pomoci textu Karla Jelínka jako "Měsíční řeku". Pak už přišla od Suchého se Šlitrem nabídka na účinkování v divadle Semafor ve hře "Zuzana není pro nikoho doma" a zpěvák začal z rukávu sypat první hity. Westernová "Zdvořilý Woody" je díky svému humornému televiznímu zpracování populární dodnes, Gottovi však pod kůži příliš neleze: "Vím, že mi Woody přinesl popularitu díky televiznímu filmu a jsem mu za to od těch dob vděčný. Ale nikdy jsem nezpíval nic tak nerad. Nechť mi autoři laskavě prominou." Došlo i na spolupráci s Olympicem v písních "Adresát neznámý" a "Trezor". "'Trezor' jsme točili ve sklepě činžáku s amatérskou technikou - sletované lampy a podobně, druhý mikrofon se umístil do chodby, čímž ta nahrávka dodnes skvěle zní, jako by vznikla ve větším prostoru. Zahrálo se to dvakrát třikrát a bylo," řekl v rozhovoru pro Magazín DNES. A skutečně bylo. Gottova talentu si totiž začali pomalu všímat i v zahraničí.

Působení v zahraničí

V roce 1966 se Karel Gott účastnil soutěže Bratislavská lyra. V publiku sedělo mnoho zástupců mezinárodních hudebních vydavatelství včetně ředitele Deutsche Grammophon Ossiho Drexlera. Toho interpretace skladby "Pošli to dál" okamžitě zaujala a odtud už nebylo daleko k podepsání smlouvy s Polydorem. Jejich spolupráce k dnešnímu dni čítá na stovku samostatných alb. Netřeba ani příliš dodávat, že si i díky tomu Gott podmanil celou německy hovořící část Evropy. Koncertoval či hostoval téměř ve všech evropských zemích, zazpíval si v Kanadě, v Americe (zde vystupoval v Las Vegas a nověji je třeba zmínit pokoření Carnegie Hall v rámci společného vystoupení s Helenou Vondráčkovou), v Japonsku či v bývalém Sovětském svazu. Proč je však zvlášť v německy mluvících zemích tolik oblíbený? Sám pro to má jasné vysvětlení : "Jak známo, Němci si vždycky oblíbí nějakého tenoristu. Před válkou to byl Joseph Schmidt, po válce neměli nikoho domácího, a tak až do doby, než přišel Fritz Wunderlich, měli v oblibě Maria Lanzu. Když si takového zpěváka najdou, řeknou si: 'Máme ho!' Proto u Němců pociťuji takovou jistotu, mám tam vlastně stejné publikum jako doma, jsem pro ně 'unser Karel'. Je to obecenstvo, které tě pokládá za vyvoleného, za idol, a proto si tě váží."

Vztah ke komunismu

Páteř Gottovy kariéry ležela v nechvalně proslulé době. Cenzorova ruka drtila mnohé talentované umělce, neúprosným sítem propadlo jen mizivé procento opravdu dobrých a originálních kapel a interpretů. Gott však svoji slávu neztratil ani za dob tuhé normalizace, což je příčinou mnoha spekulací. Jisté je, že chtěl hlavně zpívat, a udělal proto i několik nepopulárních kroků a vyložených chyb. "Patřil jsem a patřím dodnes k signatářům Anticharty. S tím už nic nenadělám. Byl jsem hloupý, naivní a blbý, prostě jsem skočil na perfektně vykonstruovanou a organizovanou akci někoho, kdo dostal za úkol dát nás všechny dohromady, abychom mluvili v Divadle hudby o kultuře. A jen tak mimochodem jsme podepsali nějaký papír, který vypadal jako prezenční listina. Teď už vím, že člověk nemá něco hned tak podepisovat, ale nic nezměním na skutečnosti, že jsem se tenkrát podepsal. Nikdo nám tehdy neřekl, že se podpisem stavíme proti Chartě. O tom nepadlo ani slovo. Ale nemá žádný smysl teď něco vysvětlovat nebo se obhajovat," vzpomíná.

Na začátku sedmdesátých let zpěvák emigroval do Německa a to se STB tuze nelíbilo. Dle serveru Aktuálně.cz mu policie tehdy zabavila veškerý byť jen zdánlivě podezřelý majetek, jeho rodiče byli dlouze vyslýcháni a také hrozilo, že pokud se nevrátí, propadne veškerý jeho majetek státu. To dohnalo interpreta ke změně názoru a vrátil se zpět do vlasti. Tvrdí však, že s STB nikdy aktivně nespolupracoval. Pravdu vědí jen dva bohové. Ten na zemi (míněno Gott sám) a ten na nebesích.

Filmové námluvy

Gott v roli pěvecké star zatoužil okusit také herecký chlebíček. Příležitostí k tomu dostal nemálo, a tak si vyzkoušel slasti i úskalí tohoto povolání. On sám dobře vnímá své herecké kvality jako omezené. Ve filmech často představoval sám sebe: a i když si prošel divadelní průpravou, s herectvím to u něj je podobně jako s tancem. Ale člověk nemůže umět vše. První roli si zahrál v muzikálu "Kdyby tisíc klarinetů", ale opravdovou zkoušku ohněm zažil až o deset let později v hudebním velkofilmu "Romance za korunu". "Nejobtížnější pro mě bylo, že film se točí na přeskáčku a každý den jsem hrál jinou životní situaci. Začínali jsme točit v Karlových Varech a druhý den jsme už byli ve Strakonicích a točili jsme začátek a závěr filmu. Těžko jsem si také zvykal na určitou únavnost práce. Jedna scéna se třeba točila celý den. Čekalo se na počasí, pak nebyl spokojen režisér a tak dále. Člověk přitom musí zapomenout na vzácnost času." Na další velkou příležitost si počkal do roku 2001, kdy mu v pokračování pohádky "Z pekla štěstí" přidělil režisér Zdeněk Troška dvojroli boha a ďábla. Titulní píseň filmu "Máš-li s kým" pak samozřejmě nemohl nazpívat nikdo jiný než on sám.

Kdybychom zde však měli vyjmenovávat všechny filmové skladby, které slavík nazpíval, potřebovali bychom k tomu samostatný článek. Stejně tak jako u jeho herecké a televizní kariéry. Pokud však zůstaneme u pohádek a pořadů pro děti, zapomenout nesmíme na dva nejzásadnější pořady, které už budou s Gottem spojeny navždy. V roce 1973 vznikla v česko-německé koprodukci dnes už legendární pohádka "Tři oříšky pro popelku". Píseň Karla Svobody a Jiřího Štaidla "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš" se stala na MFF v Karlových Varech druhou nejoblíbenější skladbou z českých pohádek u příležitosti stého výročí české kinematografie. Byla natočena v mnoha dalších méně i více povedených verzích a stala se slavnou takřka po celém světě. "Včelka Mája" byl kreslený seriál, který vznikl jen o tři roky později. U nás se ale začal vysílat až v roce 1985 a samozřejmě v našem rodném jazyce, do kterého musel píseň přezpívat i Gott. V Česku Svobodovu skladbu otextoval Zdeněk Rytíř, na Slovensku rozkmital své pero Kamil Peteraj. Oba kousky jsou dodnes velmi žádané na koncertech a patří ke Gottovým největším šlágrům.

Ženská stopa v tvorbě

Romantický tenor nemůže mít nikdy daleko k ženám ani v soukromí, ani na pódiu. Skladba "Až nám bude dvakrát tolik", kterou mistr natočil s jazzovou zpěvačkou Vlastou Průchovou v roce 1962, byla dokonce první regulérní gramofonovou SP deskou zpěváka. I díky jeho angažmá v Semaforu došlo už v šedesátých letech na mnohé nezapomenutelné spolupráce, z nichž můžeme vypíchnout třeba tu s Hanou Hegerovou ("V opeře"), a hlavně s Evou Pilarovou ("Dotýkat se hvězd"). Dalších hudebních setkání s něžnějším pohlavím bychom našli desítky. V roce 1987 se na albu "Posel dobrých zpráv" objevila Svobodova a Šípova píseň "Čau, lásko" s tehdy velmi populární rusovláskou (a Šípovou manželkou) Marcelou Holanovou. Snad ještě slavnější song ale napsal už o dva roky dříve Jiří Zmožek. "Zvonky štěstí" Gott interpretoval s mladičkou Darinkou Rolincovou, zdejší úspěch byl ale ničím v porovnání s přijetím v západní Evropě. Zde se skladbě "Fang das Licht" dařilo vskutku nebývale.

Ani po sametové revoluci příval Gottových spoluprací se ženami neustal. Vzpomeňme alespoň na album "Duety" s Lucií Bílou či na společná turné s operní pěvkyní Evou Urbanovou a Helenou Vondráčkovou. Ani zahraniční hvězdy mu nebyly cizí. S Boney M si střihl společný duet "Stille Nacht, heilige Nacht" v období, které má mimořádně rád...

Vánoce jsou ho vždy plné

S žádným jiným umělcem u nás nejsou nejkrásnější svátky v roce spojovány tolik jako s Karlem Gottem. Vydává speciální alba, vystupuje v televizi, rozhovory si žádají mnohé noviny a časopisy. Počátek všeho hledejme v roce 1969, kdy v pražském Týnském chrámu natočil LP "Vánoce ve zlaté Praze". Deska vyšla v mnoha reedicích, byla velmi vlídně přijata jak fanoušky, tak jindy nemilosrdnou kritikou. Dalším Gottovým vánočním českým albem byla nahrávka "Bílé vánoce", která vyšla o třináct let později. V roce 1995 se stal "Zázrak vánoční" a jako poslední disk s touto tematikou se na trhu objevil "Svátek svátků", který Gott nazpíval s Evou Urbanovou.

Žhavá současnost

Když někdo nevydá dvanáct let autorské řadové album, řeknete si, že je buď mrtvý, nebo se zpíváním praštil. Karel Gott má tu výhodu, že si může dovolit plnit si své sny jinými způsoby. Fanouškům totiž nebude vadit, když ukročí směrem k jazzu a swingu na desce "Sentiment", k lidovkám ("Lidovky mého srdce") nebo si vypůjčí známé popové a rockové hity z celého světa ("Dotek lásky" a "Láska je nádhera"). Kritika často vrže zuby, ale zpěvákovi věrní se nenaštvou ani když Gott spolupracuje s tolik kontroverzním německým rapperem Bushidem.

"Moje gramofonová firma mi tuto spolupráci rozmlouvala. Říkali, že Bushido je velmi kontroverzní člověk, že budu šokovat své stálé publikum, které si mě oblíbilo jako romantického tenora. A dnes potkávám v Německu mladé lidi, kteří říkají - to je ten Gott, co zpíval s Bushidem! I tím jsem si rozšířil spektrum posluchačů směrem k mladému publiku. Videoklip zhlédlo na YouTube osm a půl milionu lidí a firma, která mi tu spolupráci rozmlouvala, na tomto hitu nakonec postavila celé album," vysvětluje.

Karel Gott sice vystupuje jako již několikrát zmíněný romantický tenor, není však zahleděný jen do sebe, zakonzervovaný, ale dokáže to leckdy pořádně (nejen) hudebně osolit. Rád navštěvuje rockové i metalové koncerty, kamarádí se s mnoha protagonisty tvrdších žánrů a občas dokáže hodně překvapit. Jako když vystoupil loni na festivalu Rock for People. "Gott kdysi křtil v hospodě Na Kovárně desku Třem sestrám a já tam hrál tři písničky, ty nejtvrdší prasečiny," citoval znojemského písničkáře Záviše Magazín DNES. "Gott se hrozně smál. Přišel celej červenej, podal mi ruku a řekl: 'Takhle jsem se dlouho nepobavil!' Druhej den zavolal Fanánkovi a objednal si celou moji diskografii, tak jsem mu ji poslal," řekl interpret, kterému se přezdívá kníže pornofolku a svoji poslední desku nazval "Nevytahuj mi ho, prosím, na veřejnosti".

Nemá problém udělat si legraci klidně i ze sebe samotného, není mu cizí žádný hudební styl. Rád zpívá i s českými mladými umělci. Fanoušky ale bude jistě víc zajímat, co sám interpret chystá.

Nová autorská deska vyjde v září. Měly by se na ní objevit písně zpívajících autorů Michala Malátného z Chinaski, Radka Bangy z Gipsy.cz, Martina Chodúra, Petra Hapky, Vaša Patejdla, Michala Davida, Mira Žbirky či Petra Bendeho. Posledně jmenovaný v původním rozhovoru, který vyjde na musicserver.cz již brzy, prozradil: "Spolupráce s Karlem Gottem je splněný sen. Je to věc, kterou dělám rok a půl. Karel oslovil spoustu autorů po celé republice, aby mu napsali píseň, a buď si ji vybral, nebo ne. Mě si vybral, text napsal Tomáš Roreček a koncem června jsme to po roce příprav natočili. Moje kapela dělala základy a v září by to mělo vyjít na CD."

Konečně to tedy vypadá, že fanoušci po dávkách živých vystoupení, DVD z koncertů i televizních pořadů a nejrůznějších kompilací dostanou nálož zbrusu nové muziky. Dlouho připravované a mimořádně očekávané. Jestli v ní bude alespoň polovina toho drajvu, chuti a elánu, co má Gott stále v sobě, bude to jenom dobře.