Třetí den festivalového veselí naplno potvrdil multižánrovost, kterou se Rock for People už léta prsí. Na své si přišli milovníci líbivého punk-rocku (Koblížc!), lehce najazzlého písničkářství (Patricie), i hudebně neobjevné, byť sympaticky bezprostřední slovenské kytarovky britského střihu (Walter Schnitzelsson). Z domácích umělců se ale nejvíce lidí v sobotu odpoledne sešlo na Blue Effectu. Mohla za to i výprava asi osmi desítek seniorů, kterou z Hradce Králové na letiště Věkoše dovezl speciální autobus. Ti pak za předvedení obou dílů "Nové syntézy", jež jsou plné nekončících kytarových sól, tleskali tak hlasitě, že se legendární kytarista Radim Hladík se svou kapelou a Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma, málem nedostal z pódia.

Na brzký podvečer velmi solidně zaplněná plocha pod největší Rock for People stagí čekala po Stevenu Seagalovi, který vystoupil prvního dne na další hvězdu stříbrného plátna. Natalie Tena je divákům známá nejvíce jako Nymfadora Tonksová z Harry Pottera nebo aktuálně jako Osha ze seriálového hitu Hra o trůny. V roli muzikantky a ústřední postavy své kapely Molotov Jukebox je ale opět úplně jiná. V pestrobarevných šatech a s akordeonem na krku byste v ní manželku Remuse Lupina, která nesnáší své křestní jméno, opravdu nepoznali. Muzika blížící se balkánské dechovce v jejím podání sice nepatří k nejoriginálnějším nebo kdovíjak nápaditým, boky vám ale i po několikátém shlédnutí jejího vystoupení rozhoupe spolehlivě.

Co vydrží kolena, zase testovali britští frackové z Manchesteru The Feud. Proč frackové? Nikoliv pro nepřípustné chování, jen si z pódia showcaseové stage udělali bejvák dle jejich představ. Že z něj budou vládnout tvrdou rukou, mohlo publikum lehce vycítit už jen z volby hudebního podkresu k nástupu - ústřední dramatická zněla z Mechanického pomeranče režiséra Stanleyho Kubricka jim padla jako hrnec na pozadí. Ustavičné hypeování plného stanu diktátorem Jamiem Walkerem vskutku neumožnilo statický postoj. Ani jejich spratkovitý rock, co hlavně v pasážích hip-hopových rytmů silně evokoval aktuální zvuk Arctic Monkeys. I s tím držkováním během singlů i po jsou si velmi blízcí. A basákovo zavěšení se na kovovou rampu? Sladká tečka.

Spokojený úsměv z kvalitní pařby se leckomu zřejmě zkřivil nepochopením, pokud následně zamířil do Staropramen stage. Co to je za prapodivný rodinný podnik? Vitální dýdžej, jehož vlnivé pohyby by mu záviděl i Petr Kotvald, pozounista a saxofonista ve středním věku vyšňořeni dle etikety myslivecké sebranky, prošedivělý kytarista a zpívající lolitka, co střídá taneční piruety s široce rozkročenými postoji, jako kdyby měla na hlavě čepici s rovným kšiltem. Ať je to, jak chce, tento švýcarský projekt s názvem Kadebostany je dotažený do konce. Sluchovody zaměstná winehouseovský vokál zpěvačky, zornice se rozšíří při kochání se dokonalou symetrií pódiových rekvizit v čele s bílými prapory sloužícími i jako plátna pro projekce. Kapela do svých dekadentních elektro-popových aranží zabalila i bowieovinu "Heroes" a nutno podotknout, že velmi umně.

Postavit jeden z dlouhé řady letošních mladých festivalových talentů na největší pódium, pod kterým se štosují nedočkaví fanoušci Lucie, byl nápad z nejchytřejších. Černí koně festivalu i jeho organizátorů, jinak známí také jako The Strypes, tak měli výbornou výchozí pozici k oslovení co nejširších řad hudebních nadšenců. A bez zaváhání je tihle čtyři hejsci dokázali využít.

Oldschoolově a syrově znějící bluesrock, který čerpal z Chucka Berryho i The Rolling Stones se spolu s vypiplanou, arogantsky-floutkovskou imagí výtečně doplňoval. Kvartetu, v němž si zpěvák, kytarista a bubeník ještě ani legálně nekoupí Guinesse, to hrálo jako po deseti společně odkroucených letech a narozdíl třeba od Jakea Bugga, který je frontmanovi výrazem i vzhledově poměrně blízko, se nesnažili předvádět několik muzikantských poloh. K podmanění si, alespoň té "otevřenější" části publika, jim totiž úplně stačilo od středně rychlého tempa přecházet ke stále rychlejšímu a svižnějšímu rock'n'rollu, mezi jehož vrcholy patřila i nestárnoucí klasika Bo Diddleyho "You Can't Judge A Book By The Cover". The Strypes si tak u českého publika udělali velmi dobrý první zářez a pokud spolu muzikanti vydrží, Lucerna Music Bar by díky nim ještě mnohokrát mohl praskat ve švech.

Po The Strypes rozezvučeli velký stan novozélandští The Naked & Famous a protože šlo o speciální zážitek, přinesli jsme vám o jednom z nejprocítěnějších koncertů a "písni, která znamená strašně moc pro obrovskou spoustu lidí" samostatný report.

Hangár dusící začínající kapely mizerným zvukem byl letos napěchovaný mladými umělci, kteří by se časem mohli hřát na větších a důstojnějších pódiích. Vedle obskurních Holy a potenciálem překypujícím Y? se ale jeden z nich vyjímal jako zářící diamant. Tichonov svou muzikantskou pouť začali ve ValMezu, s deskou jim pomáhal Rob Bochnik z The Frames a právě z předskakování Glena Hansarda a jeho kapely ve Valašském Meziříčí jsme vám loni přinesli nadšený report. A byť na Rock for People hráli za, k jejich intimní hudbě se nehodícího denního světla, i tentokrát to byl neuvěřitelný hudební zážitek, který mezi domácími koncerty neměl konkurenci.

Loňský debut "Overnight" mezi obvyklým podzimním náložem nové hudby neoprávněně trochu zapadl, nachází se na něm však hudba takové kvality, kterou v našich končinách prakticky neuslyšíte. Přirovnat něžně melancholický, anglicky zpívaný britpop smíchaný s indie k druhému albu Charlie Straight by bylo příliš krátkozraké, daleko více k nim sedí kapely jako Editors, White Lies nebo The xx, které si taktéž umí vyhrát s melodií, napětím a procítěným zpěvem tak, až posluchačovo srdce pookřeje. Na rozdíl od slavnějších vzorů ale pro Tichonov neexistuje nic jako hudební vata - každá z jejich písní si vás naživo omotá kolem prstu a vy si budete přát, abyste už nikdy nemuseli na koncert ničeho méně kvalitního.

Lucie z O2 areny a ještě něco navíc - tak by mohl znít podtitulek vystoupení tuzemské rockové stálice na festivalu. Návštěvníci, kteří investovali do vstupenky právě kvůli tomuto headlinerovi, vypálili rybník halovým nadšencům. Tutéž show si totiž mohli vychutnat bez šumivého, přebasovaného zvuku. Sice bez Kollera efektně se vznášejícího nad davem, připomínajícím za bubenickým barem UFO, pravda. Pódiové výdobytky působily v kontextu reunionu skupiny po deseti letech ale jen jako zlatavý poprašek - příznivci stejně netoužili po ničem jiném, než si ještě jednou zařvat z plna hrdla slavné hymny s neopomenutelnou hodnotou generačních výpovědí.

A zdálo se, že i celou pětici (počítaje Kollera mladšího), jejíž vrásky, mohutnější kostry i střízlivější image připomínaly, že se skutečně píše rok 2014 a ne ten devadesátý, comebackové vystoupení bavilo. S nostalgií na plné obrátky - ale pouze volbou superhitů, s nimiž se posluchači s radostí navraceli do mladých let. Koller se patetickým řečem víceméně zdárně vyhýbal, nepočítaje bez překvapení "Oheň", před nímž si neodpustil nadávku na bolševiky. Jinak pódium zůstalo pódiem, žádným speaker's corner, z nějž proudily srdcovky jako "Amerika", "Daniela", "Šrouby do hlavy" nebo "Panic" (ať to zní v souvislosti s označením takových písní jakkoliv bizarně).

Hlasivky příznivců ale přísně prověřily až uspěchané vypalovačky s heslovitými refrény. Hára neposlušně tančila při písních "Lovec, střelec, doktor & vědec", před kvapnou "Utíkej" dokonce neznalá část publika dostala instrukci od zpěváka, v jakém momentu slovo z názvu zvolat. Nostalgie se vším všudy ale přišla až s "Medvídkem". Gradující skladba s bohatým perkusovým zázemím i kolébavých rytmem evokovala magii vánočních časů, umocněnou s výbuchem stříbrných třpytek překrývajících měsíc namísto ohňostrojů (nebo padajícího sněhu z medvídka?).

Konec dobrý, všechno dobré. Troubit na trumpety by se nám líbilo, odejít tzv. s otevřenými ústy také, což se s porno projekcí povedlo na jedničku. A schizoidní refrén "máme se rádi, nemáme se rádi, budem se mít rádi, nebudem se mít rádi" Lucii s nadsázkou hraje do karet. Jako by naznačovala: žádné sliby do budoucna, nikdo neví co nás čeká ani my sami. Jedinou jistotou prozatím je, že na dva roky se po ní slehnou koncertní pódia.

Asian Dub Foundation u nás platí za festivalové stálice, které, ač už jsou lehce za zenitem, stále svým žánrově těžko zařaditelným mixem trip hopu, elektroniky a drum 'n' bassu lákají k tanci své věrné, kteří se jich ne a ne vzdát. Po smršti, jakou ale o pár minut dříve předvedli Chase & Status, lze ale jejich set ve přímém srovnání považovat spíše za mírnější, byť samozřejmě největší hity jako "Flyover" nebo "Fortress Europe" fungovaly i protentokrát. Po dlouhém žadonění nejvěrnějších o paličky a setlisty se poslední návštěvníci přesouvali buď do stanů nebo kamkoliv, kde ještě hrála hudba. A se zlidovělými písničkami u velké popularitě se těšící Táborák stage se pro mnohé návštěvníky letošní festivalové veselí uzavřelo. Shrňme si tedy nyní jeho klady a zápory.

A závěrečný souhrn? V první řadě by bylo fér si přiznat, že přes velké sliby táhnoucí se i dva roky nazpět letošní dvacáté narozeniny nebyly, alespoň co se týče velikosti jmen v line-upu, tak velkolepé, jak jsme asi všichni doufali. Nesmíme ale zapomínat na to, že byli pořadatelé poslední dva ročníky v mínusu a někdy se to projevit prostě muselo.

Na druhou stranu, i řada menších a nenápadnějších interpretů dokázala odehrát výborné koncerty, na které bude přes jarní skepsi při jejich oznamování spousta fanoušků celý rok zase s láskou vzpomínat. Už proto by se zároveň slušelo dodat, že o špatný ročník v žádném případě nešlo a přestože důvodů k brblání by se, stejně jako každý rok, našlo dostatek, žádný z nich nebyl tak výrazný, aby celkový dojem z festivalu pokazil. Za své dvacáté narozeniny se tak Rock For People vůbec nemusí stydět.

A když se podíváme zpět na to, co všechno k nám tým kolem Michaela Thomese a Petra Fořta za poslední dvě dekády dovezl a jak svou prací pomohl rozšiřovat hudební gramotnost v České republice, nezbývá, než jim do dalších let popřát spoustu sil, věrné návštěvníky a štědré sponzory. A na závěr dodat prosté, ale výstižné: "Děkujeme".