Amerika je velká země a ano, každé tamní, dokonce i to nejmenší městečko má svou alternativní folkovou skupinu, případně aspoň duo ve složení brýlatý vousáč plus smutná holka. Wye Oak jsou taky duo, ale Andy Stack vous nenosí a Jenn Wasner není smutná holka. Proč ale o Wye Oak projevit zájem? Rozhodně ne kvůli tomu, že se jejích píseň objevila v nějakém seriálu, protože v Evropě jim to nakonec větší proniknutí do povědomí posluchačů nepřineslo. Mnohem zajímavější je, že každé album sbírá vesměs pozitivní recenze, což je i případ novinky "Shriek", která znamená podstatnou změnu zvuku. Něco tedy na Wye Oak být musí.

Zmenšený prostor hlavního sálu MeetFactory trošku překvapil, ale místnost tím získala na útulnosti a kompaktnosti, ve finále to tedy nakonec bylo k dobru věci. Možná se někdo obával, jak dvojici z Baltimoru přijme lokální publikum. Zbytečně - nejenže návštěvníků se na koncertě nacházelo relativně hodně a na Wye Oak opravdu čekali, znali skladby, pobrukovali si novinky a už od začátku tleskali jako Poláci v letadle. Jenn Wasner musela poměrně záhy konstatovat, že takové vřelé přijeti na místě, kde ještě nikdy nehráli, je pro ně milým překvapením a bylo znát, že si odezvu publika až do konce koncertu opravdu náramně užívali.

Takže žádný indie-folk. Na novém albu se zpěvačka konečně odvážila využít synťáky místo kytar, což přirozeně posunulo zvuk Wye Oak k osmdesátkovému synth-popu. Stylistická změna není zase až tolik zásadní, spíše vytváří jakési obohacení - zní roztomile a vůbec ne uměle. Je tam patrná i trocha jemné taneční elektroniky, ale celkově se blíží k dream-popu á la Beach House. Noví Wye Oak možná nejsou přímočaře hypnotizující jako právě zmínění Beach House, ale jejich přístup k hudbě nepůsobí až tak chladně. Na druhé straně lze stále zaslechnout spíš onen tradiční americký indie-rock devadesátých let s náznaky noise'u než dnešní alternativní folk. Hlavně Jenn Wasner zodpovídá za celé kouzlo: je moc dobrou kytaristkou a naprosto nádhernou baskytaristkou. A pravě proto se sound bílého dubu zdá být překvapivě bohatý a může se líbit fanouškům alternativní a zároveň i tradičnější hudby.

Večer ještě doplnila novozélandská Bachelorette. Komu se stýská po komorní německé elektronice začátku jednadvacátého století, mohl mít radost, že ji zase vidí a slyší. Ale podobně jako má snad každý z nás kámoše, který je hodný a sympatický, ale forever alone, stejně tak bude Bachelorette asi už napořád forever support.