Vždycky když se dají dohromady školení muzikanti, je to trochu o strach. Strach z toho, jestli ta akademičnost a preciznost nepřeřvou hudbu jako takovou. Lake Street Dive jsou ale (naštěstí!) jiní. Zpěvačka Rachael Price, trumpetista a kytarista Mike "McDuck" Olson, basačka Bridget Kearney a bubeník Mike Calabrese se potkali v roce 2004 na bostonské New England Conservatory Of Music a řekli si, že to budou dělat jinak. Pak je to ale omrzelo a řekli si, že to budou dělat dobře (viz perex). A to bylo dobře.

Postupem času zakotvili v takovém hodně fajnovém mixu popu, swingu, jazzu, bluegrassu a blues, o kterém kritici píšou třeba: "Sounds Like: Llewyn Davis's favorite pop group; Motown meets the Brill Building in jazzy, soulful, woulda-been Sixties chart toppers." Přesně takový byl živý cover Jackson 5 "I Want You Back", který svým způsobem odstartoval novou éru skupiny, neb video zhlédl slovutný T-Bone Burnett, pročež následoval pohádkový příběh, na jehož konci je letošní oficiálně druhá studiová nahrávka LSD (ha!) "Bad Self Portraits".

A ta je přesně taková jako ta coververze - uvolněná, přímá, skvěle zahraná, výborně nahraná, nenásilná a hrozně příjemná. Zároveň je jakousi generační zpovědí. "I've spent my life so lost on lovin' / I could have been a painter or a president / But after 25 years I should be good at something / Gone are the days of me being so innocent / I'm taking night classes / I'm making sculptures / I'm painting bad self portraits of a lonely woman," zpívá Rachael a vy jí to prostě věříte, protože to znáte sami.

Hudebně je to kolekce vyvážená. I při relativně omezeném nástrojovém složení a střízlivé produkce nemá člověk pocit, že poslouchá tu samou písničku jedenáctkrát za sebou. Jsou tu rozjetější části ("Rabid Animal", "You Go Down Smooth", "Use Me Up") i zadumanější kusy ("Better Than", "Rental Love"). Jsou v tom šedesátky, staré rhythm and blues, Motown i gospel, přičemž během poslechu se v hlavě tvoří jediné přání - zajít si na koncert a zažít tuhle rozjetou mašinu naživo.

Lake Street Dive si na nic nehrajou. Jen hrajou, jak to umí. A umí to dobře. Poslouchat "Bad Self Portraits" je jako pumpovat si sluneční paprsky přímo do žil. Rachael má super hlas, a i když intonaci ne vždycky úplně zvládá, k hudbě, kterou ona a její kolegové tvoří, to neuvěřitelně sedne. A ti kolegové jí samozřejmě dávají dostatek prostoru, aniž by přitom jejich vlastní schopnosti byly zazděny. Nečekejte žádnou revoluci ani útoky na hitparády. Přesto je tohle album neuvěřitelně čistá a živelná nahrávka. Desek, jako je tahle, moc nevzniká. A těžko říct, jestli je to škoda. Asi ani ne. Aspoň nám můžou být takovéhle počiny o to vzácnější.