První deska The Pretty Reckless "Light Me Up" měla tak trochu výhodnější pozici: po jejím zveřejnění nastal moment mírného šoku. Málokdo asi předpokládal, že nenápadná seriálová hvězdička žije dvojí život: jednou je spořádané katolické děvče a podruhé zase rockerka s drastickým make-upem a postojem právě jsem si dala jointa. "Light Me Up" byla silná, odvážná zpověď té špinavější části Momsen, která v sobě obsahovala obrovské množství působivých melodií a příjemných překvapení. Jaký je tedy následovník debutu? Je mu velmi podobný, ale lepší. Nahrávací proces byl sice zkomplikován povodní během hurikánu Sandy, kdy voda odplavila veškeré studiové vybavení kapely, část naštvanosti ale hudebníci vložili právě do své tvorby.

Taylor Momsen je vlastně zatraceně šťastné dítě. Dostala shůry herecké nadání, hlas, muzikálnost a v neposlední řadě i tělo, jehož předností umí náležitě využívat, aniž by při tom působila jako poslední štětka. Jako v podstatě rocková hvězda si nějaký ten exces může dovolit a herečka se v ní nezapře nejspíš nikdy.

"Going To Hell" je nahrávka, za kterou by mnozí kolegové hudebníci dali cokoliv. Taylor a její komando na ní ukazují, proč se s nimi musí počítat i nadále a možná se nechat v budoucnu ještě více překvapit. Je to vyspělý, syrový rock bez jakýchkoliv příměsí, jehož hlavním komponentem je Momsen s věčně jakoby znuděným hlasem, který se po celou stopáž udržuje ve své charakteristické nízké poloze s občasnými výkyvy do jemně nakřáplých výšek.

Deska doslova praská ve švech - tolik výtečných písní se na ní sešlo. Možná by proto bylo dobré si rovnou říci, co se nepovedlo, ať máme od toho méně chutného pokoj. Nejprve je to zbytečně dlouhá, nemastná neslaná "Sweet Things", kterou před zahozením do koše zachraňuje jen pokus Taylor o screamo. Druhé, co se tak nějak vymklo konceptu desky a působí značně mdle, je akustická "Waiting For A Friend". Je sice doprovázena foukací harmonikou, ale celkově se hodí spíše někam k táboráku než na seriózní rockový počin. Tím ovšem výhrady končí. Pokud vyřadíte tyto dvě položky, sesype se na vás smršť výtečných písní, které nepostrádají textovou hloubku ani instrumentální um.

Hned úvodní dynamická "Follow Me Down" (autorkou hudby i textu je mimochodem sama Momsen) s erotickým intrem nasazuje laťku hodně vysoko a obavy, že nic lepšího už nepřijde, zhatí aktuální singl "Heaven Knows". Lehce stadiónový opus, na kterém Taylor vypomohl dětský sbor, svou rozverností navazuje na jednu z nejpomalejších "House On A Hill", jež lze označit za ekvivalent k "Nothing Left To Lose" z debutu. Pokud vydržíte nebo přepnete "Sweet Things", čeká vás další várka skvělých skladeb nekompromisně bušících do vašich uší. Nemá cenu komentovat každou zvlášť - jsou všechny stejně dravé, melodické a díky Taylor i stejně správně na*rané.

Rozhodně by se ale slušelo zmínit mlácení do kbelíků ve strhující "Fucked Up World" a fantastické bonusy "Kill Me", s jedním z nejlepších refrénů na nahrávce, a "Only You" se smyčcovou úpravou - lepší zakončení alba si nemůžete přát.

Na první poslech nová řadová deska The Pretty Reckless není ani nic moc extra zvláštního. Postupně vám ovšem pronikne do žil a přestanete pochybovat o tom, že "Going To Hell" dostane kapelu do té nejvyšší ligy. Pro zařazení do kategorie rockových velikánů musejí Taylor Momsen, Ben Phillips, Mark Damon a Jamie Perkins pochopitelně ujít ještě dlouhou cestu, ale pokud si udrží nastolený stupeň kvality, kdo ví. Za pár let by klidně mohli vyprodávat stadiony.