Dnes trošku osobněji. Zhruba před patnácti lety jsem zhusta navštěvoval fórum na webu Rock For People a spolu s dalšími fanoušky, mezi nimiž byl i dnešní book agent festivalu David Nguyen, jsme celý rok spekulovali nad tím, koho asi hradecký svátek hudby přiveze příště. A už tehdy si tam nejvěrnější příznivci přehlídky přáli tehdy ještě začínající The Pretty Reckless. Ta touha po jejich českém koncertu zůstala. A já rok co rok sledoval, že se mezi největšími a nejčastěji zmiňovanými přáními fanoušků neustále objevují právě oni.

Jak čas plynul, měl jsem možnost vidět je v Berlíně coby předskokany Evanescence nebo i v Norimberku a Budapešti, takže už jsem to s jejich českými příznivci tolik neprožíval, ale i tak jsem měl radost, když to pak najednou, po mnoha letech, začalo vypadat nadějně. Jenže dopady pandemie zaúřadovaly a z letošních line-upů nejen Rock For People, ale třeba i Nova Rocku formace kolem Taylor Momsen potichu zmizela.

Taky pamatuju, jak jsme na poslední předpandemický ročník Rock Im Parku jeli s kolegy ze Sparku a v autě se řezali smíchy jako koně, když jsme poslouchali mongolský metal v podání The Hu. Tehdy měli na Spotify jen dvě písničky ("Wolf Totem" a "Yuve Yuve Yu") a my je během těch pěti hodin cestou do Norimberka poslouchali pořád dokola. Jejich hudba je totiž vtipným bizárem stejně jako vynikajícím muzikantstvím s hrdelními zpěvy, což je tak neuvěřitelně unikátní kombinace, že stejně jako třeba z podobně podceňovaných Måneskin se z nich pomalu, ale jistě stává regulérní skupina, kterou musíte brát vážně.

Což platí dvojnásob poté, co si poslechnete jejich nejnovější desku "Rumble Of Thunder". Ta je totiž zatím tou nejlepší a nejnápaditější, jakou zatím vytvořili. A úplně to samé platí i pro "Death By Rock And Roll" od The Pretty Reckless , která mezi nejlepší rockové nahrávky roku zamířila loni. Bohužel je ale třeba jedním dechem rovnou dodat, že ty nejpovedenějších písně z obou nahrávek, tedy "Mother Nature" z první zmíněné a všechny ty nádherné balady z té druhé, naživo vůbec nezazněly. A to je obrovská, obrovská škoda.

Ze všeho nejdřív ale relativně zaplněnou Malou sportovní halu opanovali The Cruel Knives. V ní se sešli Tom Harris a Al Junior společně s dvojicí Sid Glover a Rob Ellershaw, což jsou bývalí členové dnes již rozpadlých Heaven's Basement. I oni u nás zahráli poprvé, nicméně vzhledem ke vzniku jejich činnosti datující se k roku 2017 to zase taková událost jako u hlavních hvězd večera není.

Je ale dobře, že přijeli, protože to byl žánrově vhodně zařazený předskokan a navíc jejich zpěvák doopravdy umí zpívat, což nebývá samozřejmost. Kdo hledá další svěží jméno na poli melodického rocku a baví ho například Nothing But Thieves, mohl by si je oblíbit. Stejně jako u nich našlo zalíbení domácí publikum, které už během písní "Overdose" a "Hollow People" tleskalo rukama do rytmu.

Mongolský metal s folklorními vlivy je typ hudby, kterou neuslyšíte každý den. A to je na The Hu (čti "hjů") výjimečné. Jinak se oblékají, jinak vystupují, mají jiné a exoticky zdobené nástroje a hrají muziku, která je prostě a jednoduše - ano, jiná. Těmhle chlapům se tak přesto, nebo spíš právě proto daří stoupat k vrcholkům hitparád a také na festivalech jsou psáni stále většími písmeny. A jestliže na hradeckém festivalu v roce 2019 ještě mohli být považováni za černé koně, pražský koncert potvrdil, že se z kvarteta, které se naživo rozrůstá na osmičlenný gang, stává fenomén.

Nová deska je totiž muzikantsky propracovanější, má projasněnější melodie, a jakkoli absurdně to může v jejich případě znít, vybízí k tanci. Což ostatně dělali i samotní členové, například předtím, než se pustili do rozpustilé "Bii Biyelgee". A třeba novinka "Triangle" člověka rozhýbává už jen tím, jak veselá je. Došlo také na tradiční předělávku "Sad But True" od Metalliky, kterou zpívají v mongolštině. A i když by ten set mohl být o pár minutek kratší, bylo tohle z těch tří vystoupení, která jsem od nich zatím viděl, především kvůli novinkám také to nejpovedenější.

Čachrování s časy, kdy která kapela vystoupí, se u přespolních fanoušků nesetkalo úplně s pochopením a není se čemu divit. Ty doby, kdy se směrem na Ostravu dalo relativně pohodlně vyrážet nočním vlakem, už jsou bohužel dávno pryč. Takže přesto, že se The Pretty Reckless podařilo odstartovat svůj set o deset minut dříve, než bylo v plánu, zůstalo do konce, který byl ve 23:35, o poznání méně fanoušků, než by se asi leckomu líbilo. A to nás ještě formace ochudila o přídavek "Fucked Up World", který jinak na tomto turné běžně hraje a vždy to bývá ozdoba jejích koncertů. Také ze setlistu oproti den starému vystoupení v Polsku vyhodila "Just Tonight" a na její místo zařadila "Sweet Things".

Taylor Momsen toho k publiku mnoho nenamluvila, to ale nedělá nikdy. Spíše se soustředila na to, aby byla sexy. Ve vysokých botách, s křížkem na krku a v saténové noční košilce střídala chvíle, kdy se procházela jako modelka, s těmi, kdy předváděla rocková gesta. Každý odehraný, Amerikou silně načichlý song doprovázelo svíjení se kolem mikrofonu nebo jednoho z kytaristů, a když kterýkoliv z nich dostal prostor zasólovat, zamířila si to k bicím a zády k publiku tam předváděla pohyby, které tu a tam vypadaly... trochu podivně. A u toho si ještě často nasazovala zpátky ramínka z podprsenky, která jí pravidelně sklouzávala dolů.

Koncert The Pretty Reckless nebyl postavený na plamenech, konfetách a pyrotechnice. Dokonce i světla byla střídmá, takže veškerou show obstarávala zleva doprava a zpátky pochodující zpěvačka, které už dávno nemůžete dávat dýška za podvazky jako před lety. V hitech "Going To Hell" se svítilo červeně, v následující "Heaven Knows" s prodlouženým kytarovým sólem zase bíle. Nic originálního. Hlavní tady ale byla muzika.

V hale by sice mohl být i lepší zvuk a o absenci povedených balad v programu už byla řeč, nicméně jelikož to byl první koncert této skupiny u nás, mám radost z toho, že si její čeští příznivci mohli poslechnout hlavně hity, které v jejím podání zněly stejně dobře jako z desky. "Miss Nothing", "My Medicine", "Make Me Wanna Die" nebo závěrečná "Take Me Down". To byly pro mnohé ty dlouhé roky očekávané chvíle, které konečně nastaly.

A i když Praha pro malou Jenny ze "Superdrbny" nejspíš nebude nejdůležitějším koncertem její kariéry, tak pro všechny ty, kteří před deseti a více lety psali na fóra Rock For People, že je tady chtějí, to mohl být úplně klidně jeden z nejkrásnějších momentů v jejich životě. A něčemu takovému nelze nefandit.