Berlín se se svými 3,4 milionu obyvateli řadí k největším městům Evropy. Město ležící na soutoku řek Havoly a Sprévy má vše, co byste od moderní metropole mohli očekávat - od vytříbených nákupních center, jakým je například obchodní dům KaDeWe, který je největším na starém kontinentu, přes alternativní uměleckou scénu až po historické pamětihodnosti s Braniborskou bránou v čele. Zatímco tradiční rozdělení na východní a západní část byste dnes hledali již stěží, na věčně rozkopané ulice s bagry a jeřáby narazíte na každém kroku. V Berlíně se totiž stále něco děje. A tak až narazíte na indické hudebníky na proslulém náměstí Alexanderplatz, v Zoo Aquarium pár centimetrů od vaší hlavy poplave třímetrový tygří žralok a v architektonicky zajímavém, ale megalomanském Sony Centru vás bude prosit o pár centů drobná žena asijského původu, jejíž tříletá dcera si hraje na chodníku s kameny, pochopíte, proč se hlavní město Spolkové republiky Německo stalo inspirací pro celé řady umělců, Iggy Popem počínaje a Bonem konče.

Zdejší Columbia halle předposlední listopadový víkend hostila hlavní představitele gotického rocku, a tak zatímco v neděli přijeli na jednu z pouhých jedenácti zastávek evropského turné američtí Evanescence, pondělí již patřilo holandským konkurentům Within Temptation. Původně avizovaná předkapela, nadějní Fair To Midland, nakonec v devatenáct hodin z mně neznámých důvodů přenechala místo skupině Kellermensch, a protože jsem se kvůli nečekaným výlukám berlínského metra dostavil na místo až dvě písničky před koncem jejich setu, report z nich vám bohužel přinést nemohu. Naštěstí ale nebyli sami, kdo měl v tříapůltisícové hale vystoupit.

Kapela The Pretty Reckless vám možná nic neřekne, ale jestliže zmíníme jejich frontwoman Taylor Momsen, fanoušci seriálu "Superdrbna" jistě zpozorní. Je až k nevíře, jak se nádherné, dlouhonohé zlatovlásce daří bořit všechny mýty o blbých blondýnách. Taylor je takovou bárbí jen z části. Na pódiu provádí smyslnou erotickou show, svíjí se kolem mikrofonu, jako by to byla striptýzová tyč, a nechává všechny přítomné v sále obdivovat se jejím dokonalým křivkám. Od šněrovaných kozaček přes hříšně krátkou minisukni až k černě zmalovaným očím. Jste ještě na koncertě, nebo v Moulin Rouge? Taylor ale přitom všem bravurně zvládá rockový zpěv, plný agrese i energie. Jestliže by organizátoři Rock For People chtěli navázat na loňský úspěch žánrově spřízněných Paramore, tohle je kapela, kterou hledají.

Nedočkává C-halle už ale vyvolává hlavní hvězdy večera. Po půlhodině zvučení tak přesně ve 21:02 nastupují kytaristé Terry Balsamo a Troy McLawhorn, basák Tim McCord, bubeník Will Hunt a za ohlušujícího potlesku i zpěvačka Amy Lee. Pokud bychom o Taylor mohli prohlásit, že boduje především svým sex-appealem, Amy má neuvěřitelné charisma. A hlas! Ten hlas!

Setlist berlínského gigu nedoznal oproti předchozím devíti evropským zastávkám změn, a tak se odpaluje hned prvním singlem "What You Want" z rozporuplné třetí eponymní řadovky a publikum šílí. Za ještě většího rachotu startuje osm let stará pecka "Going Under" z fantastického debutu "Fallen", desky, která vlastně celé Evanescence "udělala".

Musím se přiznat, že před odjezdem do německého hlavního města jsem si pouštěl aktuální živé záznamy pro zhodnocení současné koncertní formy, například z brazilského festivalu Rock In Rio nebo lasvegaského hudebního svátku iHeart. V obou jsem zaregistroval, že Amy, ačkoli většinou zpívá velmi dobře, jednoduše nezvládá hlasitější pasáže a prostě je neudýchá. Kromě toho si noví spoluhráči vymýšleli vlastní sóla k letitým hitům, což působilo velmi nepatřičně. A vůbec výkon celé kapely na zmíněných akcích nebyl ničím výjimečný, byl prostě jen dobrý. S takovýmito obavami ze zklamání jsem tedy opouštěl rodnou zem, přímo v Berlíně se však gotickým rockerům povedlo všechny nedostatky odstranit. Mnohokrát během hodinu a půl trvající show se zdálo, že už to Amy nemůže s hlasem zvládnout ("Teď už se prostě musí nadechnout! To nejde! Zase to zvládla! Jak to dělá?"), a ona přesto zvládala doslova kopírovat studiovou podobu nahrávek… Obdivuhodný výkon.

Černovlasá zpěvačka příliš neřeční, jen zdraví, děkuje a uvádí názvy nových skladeb. Škoda, více osobitosti by show prospělo. Pro nepřipravené fanoušky nejen z Česka může být zařazení téměř všech, konkrétně devíti, skladeb z poslední desky poměrně překvapující. Na největší hity se tady bohužel moc nehraje, překvapivě chybí i singly "Everybody’s Fool", "Sweet Sacrifice" a "Good Enough", což nedává moc smysl. Přece když mám kapelu, která má dohromady nějakých devět hitů, tak chci logicky předvést hlavně to nejlepší, ne? Nebo je jejich absence záměrná, aby fanoušci navštívili koncert arkansaských rockerů i v příštím roce s nadějí, že se tentokrát dočkají? Uvidíme...

Evanescence rovná se Amy Lee. Přesně takový dojem nyní budí současná sestava. Z dob "The Open Door" zůstal jen dredatý Terry Balsamo, ostatní jsou v kapele teprve chvíli a sám jsem zvědav, na jak dlouho. Pokud se bratři Farrovic rozhodli z Paramore odejít proto, že label se až příliš snažil tlačit dopředu zpěvačku Hayley Williams a kapelníky a hlavní hudební mozky ve skupině nebylo vůbec vidět, věřím tomu, že tady tomu nebude jinak. Vždyť i na koncertě se veškeré osvětlení zaměřuje výhradně na Amy, zbylí hudebníci stojí stranou, hrají poměrně znuděně ve tmě, Terry dokonce většinu času stojí zády k publiku. Navzdory tomu jim to šlape celkem slušně, pochvalu si zaslouží bubeník Will Hunt, který přímo exceluje a doslova žadoní o přízeň.

Americká parta byla vždy nejsilnější v baladách. V půlce koncertu přivážejí technici doprostřed pódia piano Baldwin, na kterém zpěvačka předvede silnou trojici - aktuální singl "My Heart Is Broken", "Lithium" a "Lost In Paradise", nejpovedenější kousek ze současného LP, během kterého spoluhráči opouštějí pódium, vytvářejí tak intimní atmosféru a v půli písni se vracejí a opírají se znovu do svých nástrojů. "Run away!...Run away!..." Emoce sálají na všechny strany. Potlesk nebere konce.

Přes zmíněné klady se ale možná i kvůli chybějícím projekcím, kdy na zádi pódia pouze problikává název kapely, do hlavy vkrádají myšlenky typu: Jo, je to super, jsem rád, že tu jsem, ale není to až taková bomba, jakou jsem si vysnil. Čekal jsem moc? Může za to přemíra nových skladeb? Pověstného červíčka se začíná dařit rozšlapávat zvláště povedené "Imaginary" a "Call Me When You’re Sober", která vznikla jako reakce na stupňující se alkoholismus bývalého přítele Shauna Morgana, zpěváka kapely Seether.

Závěrečné "Bring Me To Life" schází mužský vokál z pódia, který je navíc v poslední části skladby doslova vyříznut pryč, publikum jej ale zdatně nahrazuje. "Zugabe! Zugabe!" skandují Němci, dokud se zpěvačka se svými kumpány nevrátí zahrát poslední trojlístek skladeb "Never Go Back", "Your Star" a "My Immortal".

Viděl a zažil jsem toho už spoustu. Přesto mne na posledních pět minut s Evanescence nedokázalo nic připravit. Od první zahrané noty "My Immortal" nekontrolovatelně vytryskly slzy a v těle se mísila taková smršť emocí, kterou se ještě nikomu před nimi nepovedlo vyvolat. Takový stav nelze popsat slovy. Chce se vám smát, brečet, skákat, křičet, běhat, tleskat, líbat, máte husí kůži po celém těle, srdce bije jako splašené… všechno dohromady. Svět se zastavil. Jako by se vám celé tělo chtělo rozletět na miliony dílků. Neuvěřitelný stav. Zážitek, jaký si s sebou ponesete celý život. Lost in paradise. Už vím, co to sousloví znamená. Něco takového dokáže jedině hudba.