Agnes Obel je mezi přívrženci současné folkové klavírní hudby pojem vzbuzující velký respekt. A přitom to není tak dávno, co skandinávská chlouba vstoupila na trh - efektivní útok na stojaté vody žánru zařídilo její debutové a prestižními cenami ověnčené album "Philharmonics" z roku 2010. Sympatická třiatřicetiletá Dánka se záviděníhodnou blonďatou hřívou si všechny skladby skládá, zpívá, nahrává i produkuje - až je s podivem, jak se do takového drobného tělíčka vejde tolik muzikantského umu. Ten dokázala rozvinout i na svém aktuálním počinu "Aventine", jenž opět o něco víc lne ke klasice. Zároveň, jako u většiny interpretů ze Skandinávie, v ní tkví určitá chladnost, dodávající její hudbě originalitu a šarm.

Vyprodaný Palác Akropolis se hemžil lidmi různého typu (velkou část obecenstva tvořili naši západní sousedé, tento fakt je však málo překvapivý, neb zpěvačka trvale žije v Berlíně), a nejspíš všichni měli jedno společné - očekávali takový normální komorní koncertík plný pěkných písniček. A to se sakra spletli.

Už support v podobě Feral & Stray aka Erin Lang dával tušit, že se budou dneska večer dít divy. Nenápadně působící slečna/paní/madam třímající Telecaster odehrála půlhodinový set plný jednoduchých, ovšem nikoli obyčejných skladeb, zřejmě nejvíc publikum překvapily její nevšední vokální schopnosti. A ještě větší překvapení se konalo, když Erin počala využívat divné nástroje včetně citery. Lepší předskokanku si vzhledem k atmosféře své vlastní hudby Obel vybrat nemohla. A co bylo snad vůbec nejlepší: bouřlivé ovace daly najevo, že ten večer se v Akropoli sešlo výjimečně vřelé publikum.

Po krátké přestávce už do temnot pódia vstoupily tři tajemné postavy - violoncellistka Anne Müller, houslistka Mika Posen a nakonec samotná hlavní aktérka Agnes Obel, skrytá za svým typickým závojem vlasů. Žádné cavyky, pozdravy, pohledy do publika, prostě se rovnou začalo s instrumentálkou "Louretta". Při zjištění, že zvuk je přímo vynikající, se nejspíš každému pořádně ulevilo, a když se sálem začal ladně rozléhat nebeský hlas zpěvačky, spousta úst se nevolky pootevřela. Oproti vokálům na deskách se zpěvaččin hlas zdál být o něco zastřenější a hlubší, ale jinak se studiovou verzí naprosto totožný.

Velmi seriózně působící klavíristka mistrně zvládala všechna kritická místa skladeb, skvěle ladila s doprovodnou kapelou a postupně se její vážnost rozplývala. Už když skladbu "Beast" okomentovala slovy "Tohle je píseň o mém příteli," sál pochopil, že zase takový studený čumák Agnes nebude. Párkrát si sice postěžovala na to, že klavír zní jako spinet, ale říká se, že pravé muzikanství spočívá v tom, že hudebník skryje sebemenší neduhy nástroje a hraje dál, jako by se nic nedělo. A zrovna v případě Obel z toho lze udělat i přednost.

V záplavě jedné skvělé písničky za druhou na sebe naprosto strhující chvíle nenechala dlouho čekat. Přišla nečekaně a málem způsobila zřícení celého Paláce. "On Powdered Ground" sice začíná jako balada, avšak dámy se ji rozhodly pojmout jinak a z poklidné písně vytvořily zběsilý souzvuk vášně, radosti ze hry a čirého instrumentálního talentu. Zvuk tak neskutečně nabíral na grádech, až mě osobně rezonovaly i palce u nohou a docela jsem se začala i bát, že se něco stane. Vydržet tak intenzivní hudební vjem je vskutku záležitost náročná, a zřejmě o to Obel jde, neboť se podobná improvizace během koncertu ještě opakovala.

Definitivní pookřání ledové královny nastalo před nejpopulárnějším songem "Riverside". Královna poprosila obecenstvo o vlněný šál a dostalo se jí hned několika kousků včetně šátku seslaného z nebes horního patra, což jí opět přimělo se rozesmát, a stále ještě s úsměvem na tváři se jala tlumit struny klavíru šátky, neboť "Musím ten klavír opatrovat, je to taková citlivka." Závěr večera patřil kvílející "Run Cried The Crowling" a samozřejmě skladbě, na kterou všichni čekali - vynikající "The Curse". Už při úvodních brnkavých tónech sebou někteří začali houpat, spousta návštěvníků začala i zpívat a právě u této skladby se naskytl podruhé ten silný intenzivní okamžik, kdy se zdálo, že vám Agnes Obel pronikne doslova až do morku kostí.

Obrovskou pochvalu si zaslouží vynikající publikum, které nejenže skvělým potleskem (a řevem) ocenilo každý výkon Agnes, ale ochotně se zpěvačkou komunikovalo, vytrvalým potleskem si vyžádalo přídavek a dokonce - a teď se něčeho držte - vytleskalo si zuřivě i třetí přídavek. Sama interpretka z toho byla poněkud vedle, a tak s omluvou, že to nestihla nacvičit, bravurně vystřihla "Smoke & Mirrors". Za sebe bych chtěla poděkovat všem návštěvníkům koncertu, neboť tak skvělé publikum jsem zažila poprvé.

Agnes Obel předvedla špičkové vystoupení plné skvělé hudby, emocí a umění, bez jediného zaváhání představila českým posluchačům výběr ze svých dvou desek. I kdybyste se mermomocí snažili najít v jejím vystoupení chybu, nenajdete ji. Pokud jste některé její songy měli méně rádi než ostatní, po jejím koncertě je teď zaručeně milujete všechny. Obel dala nahlédnout do svého mikrokosmického světa melancholie a ještě k tomu přidala i naději, že pravé umění je stále ještě naživu.