Velká je síla psaného slova. Reportáže po prvním pražském koncertě zdůrazňovaly křehký minimalismus hudby a projevu Agnes Obel. Obzvláště opakující se fráze o "ledové královně" podvědomě ovlivnily celou mou recepci záhadné klavíristky, i když je to ve zřejmém rozporu s emocionálním napětím známým z alba "Aventine". Agnes Obel měla být vážná, chladná, mírně nepřístupná a soustředěná spíš na hudbu než na navázání vztahu s publikem. První koncert ale pouze ukázal skladatelské začátky Obel, ten letošní nabídl plný obraz jejích schopností.

Debutové album "Philharmonics" opravdu můžeme považovat ještě za skromné, minimalistické, ale už chytlavě znepokojivé. Až deska "Aventine" ale ukázala, že nesmí být považována jen za pouhou neoklasickou klavíristku, ale především za výbornou skladatelku s mimořádným smyslem pro atmosféru a nebanální melodiku. Loňská novinka "Citizen Of Glass" se pak očividně zdá být zvukové bohatší, ale nástrojové rozšíření neznamená automaticky drastické zahuštění zvuku. Agnes Obel pořád obratně dávkuje emoce, ale tentokrát s ohromující sebejistotou.

Už začátek koncertu, krvavě zalitý červeným světlem, neponechával žádný prostor pro domnělou mrazivost. Skladby ze všech tří alb zazněly v pozměněných aranžích, silnějších, občas pomalejších, teoreticky skromnějších, ale přesto údernějších a mířících přímo do srdcí. Soustředěnost a sebejistota Obel a doprovodné skupiny dovolily vychutnat si všechny hudební podrobnosti. Čtyři nesmírně talentované hudebnice nápaditě střídaly vokální doprovody. Dvě cellistky tvořily spíš strašidelný než melancholický základ skladeb, které ještě obohatilo příležitostné bubnovaní. Ve spojení s klavírní hrou Agnes Obel a překvapujícím gradováním několika skladeb si šlo snadno představit, jak by dopadla post-rocková skupina vedená Erikem Satiem. Ale samozřejmě prostor pro muže na pódiu nebyl, scéna vyzařovala naprosto ženskou silou a talentem.

Jednoduché a přímočaré vizualizace tvořily hypnotickou atmosféru, ale také umožňovaly všímat si detailů hry hudebnic, čímž se kontakt s posluchači jen zvyšoval. Agnes Obel opravdu nemá problém s publikem, ráda si, ačkoliv lehce nesměle, povídá. Oznamování skladeb znělo až vtipně sebeironicky. Zdálo se, že i ta nejjemnější skladba je plná lynchovské temnoty, "It's Happening Again" je o rozumu, který selhává, "Golden Green" o žárlivosti, "Trojan Horses" o paranoii. Dokonce ani "Stretch Your Eyes" věnovaná rodnému Dánsku není myšlena zcela pozitivně. Alespoň "Fuel To Fire" se zabývá pocitem při přestěhování se z města do města a kdo ví... Agnes Obel opakovaně naznačila, jak ráda má Prahu, třeba bude její příští deska inspirovaná naší gotikou.

Nejlépe o úspěchu koncertu svědčí jeho délka, nepřekonatelná hodina a čtyřicet minut bez jediné vteřiny nudy či bez napětí. Rozhodně kandidát na koncert roku.