Coby ročník devadesát dva mě stejně nepřestane fascinovat Caveova kondice. Představit si svého věkem příbuzného otce, jak sto dvacet minut mění stanoviště na pódiu rychlostí veverky? Vyloučeno. A ještě k tomu zvládne udýchat sedmiminutový manifest "The Mercy Seat"! Nebo intonačně uhrát scénku s mnoha mluvčími, ale s gangsterem zvaným "Stagger Lee" v čele. Rodilého Australana od pozdních sedmdesátek s první kapelou The Boys Next Door zkrátka nepřestalo bavit být středem pozornosti. A nemusí se vnucovat. Když totiž pohlížíte do jeho rozzuřených, upřených očí přímo nad vámi, stříká na vás jeho pot a řve vám do tváře "walk'n'cry, kneel'n'cry", nenecháte se pobízet.

Ovšem nebyl to jen od hlavy až k patě černě oděný elegán, který ten večer vřeštěl. Záhadu, co to leží na stolku uprostřed pódia za hranol, objasnila Američanka s indickou krví Shilpa Ray, když poprvé zatáhla. Indické harmonium se z místa celou půl hodinu skutečně nepohnulo ani o milimetr. Svérázný přístup ke hře vykouzlila zpěvačka jen horizontálním pohybem měchu ku posluchačům a zpátky. Jenže než jste se stačili nabažit onou přitažlivou manipulací s nástrojem, vybalila Shilpa svůj mocný hlasový arzenál.

"Vulgární Ella Fitzgerald" nebo Patti Smith? Jen těžko tak unikátní projev zařadit. Ray je ze všeho nejvíce asi Cave v sukni, s barvou Lany Del Rey a chraplákem Asafa Avidana v nejvyšších otáčkách. A i to je málo na to, co předvedla při druhé skladbě. Vykřičela během ní snad všechny svoje těžkosti života, a mohla tak zbytek setu odzpívat s čistou hlavou. Bohužel. Tóniny, tempa ani rytmy se poté totiž příliš nestřídaly, a počáteční vzrušení tak postupně opadlo. Což nemusí interpretku trápit - až se o ní dozví režisér Tim Burton, o pozornost veřejnosti mít rozhodně nouzi nebude.

Nick Cave & The Bad Seeds si ji u českých posluchačů pravidelně budují od roku 1992, kdy debutovali ve velkém sále Lucerny. A právě skladby z desek vydané nejblíže tomuto datu sklidily v pátek největší aplaus. Což má i své faktické opodstatnění - návštěvníci věkového průměru pětatřicet až čtyřicet byli na počátku devadesátých let v tom nejlepším věku vstřebat zhoubně kouzelnou atmosféru Caveových temných večírků a zároveň ji spoluutvořit absolutní ztrátou sebekontroly. Reakce - to je to, co chce zpěvák vidět. Snad každý, kdo četl jeho biografii psanou Ianem Johnstonem, si teď jistě vzpomene na extrémní případy, kdy se odezvu snažil z publika doslova vymlátit. Dnes už na to jde elegantněji, prostřednictvím slov "come on". A samozřejmě svou teatrálností.

Dostat z přítomných výtažek rokenrolu se pokoušel už v průběhu druhé skladby "Jubilee Street". Ještě předtím se ale zbavil fotografů, které nasměroval k východu zamáváním a ironickým "goodbye". Warren Ellis ho, tak trochu nepřítomně, podpořil fakáčem mířeným kamsi před pódium. Zlá semena jsou ve formě, je to dobré. V mohutně vygradovaném závěru "Jubilee Street" už Nick divoce roztáčel své patentované taneční kreace a rozohněný, zarostlý houslista poprvé vymrštil zničený smyčec. Jako když hází oštěpem. A oblouček onen večer opsal ještě třikrát.

Podobně silnou osobnost, jako byl kytarista Blixa Bargeld, Australan potřeboval. S flétnistou a dále pianistou či kytaristou Ellisem se hudebně vzájemně hecují, načež se v zajetí podmanivých rytmů "From Her To Eternity" přestanou v tom nejlepším slova smyslu ovládat. Předák s havraními vlasy se tyčí v bezprostředním kontaktu nad publikem a šepotem i řevem dekadentního textu si hraje s naivitou posluchače. Autor (ne)skutečných zvuků s plnovousem zase páře tělo houslí řezavými pohyby smyčcem. V klasických caveovských, sborově zpívaných baladách jako "God Is In The House" naopak vyplave na povrch krása čistých linií klavíru a strunného nástroje. V písních "The Weeping Song" a "Papa Won't Leave You, Henry" však zůstane Blixa se svým hučivým, otcovským basem navždy nenahraditelný.

Jen jediný zástupce nových The Bad Seeds (před "Push The Sky Away" je opustil předposlední zakládající člen Mick Harvey) ale dohlíží na to, jak se bude přikládat do kotle. Ano, je to nepřekvapivě Cave se svou nezkrotnou touhou laškovat s posluchači. Nejprve si je lehce zpracoval, a to hned při první "We No Who U R", kdy je nechal dotknout se jejich idola. Během "Tupelo" už mu leželi u nohou všichni. Když totiž nedaleko od pódia zahlédl asi desetiletého chlapce na cizích ramenou, nechal ho prostoupit davem k sobě a tváří v tvář a ruku v ruce jen a jen jemu zpíval verše "o go to sleep lil' children, the sandmans in his way but the lil' children know they listen to the beating of their blood". Cave vypadal dojatě - dost možná si přitom vzpomněl na domov, na své kluky-dvojčata v podobném věku. Obměkčit se ho rovněž pokusila fanynka v první řadě rudou růží. Oči se už neleskly, zato polibek byl.

Australsko-britská sedma Nick Cave & The Bad Seeds opět dokázala, že vše, co skládá a předvádí naživo, dělá výhradně pro své příznivce. Vydává ze sebe to nejlepší a na oplátku chce po příjemcích to samé. A to je fér, co říkáte?