Od alba, které produkuje Tim Bran (The Verve, La Roux) s Royem Kerrem a mastering dostane na starosti Tom Coyne ("21" Adele), očekáváte mnohé. Nesčetněkrát v hudební historii se ale ukázalo, že slavná jména v bookletu nahrávky nejsou zárukou úspěchu. Takovéto věci se většinou stávají, když je kapela tvrdohlavá a nechce si nechat poradit od zkušenějších, nemluvě o tom, že ti zkušenější často pochází z galaxie zcela odlišného žánru. London Grammar jsou zrovna ten tvrdohlavý případ - nenechali si do ničeho kecat a chtěli si za každou cenu udělat album po svém. Přirozeně si museli vyslechnout povzdechy hudebního vydavatelství, kterému jde hlavně o hity, respektive prodeje. A hitů - těch je na "If You Wait" poskrovnu. Ale pamatujete na Radiohead a jejich "OK Computer"? O této desce se před vydáním mluvilo jako o bezhitovce, vydavatelství tehdy dokonce snížilo odhad prodejů o polovinu - a ejhle! Právě odbyt a hudební kritici mluvili o jiném.

Všechno to začalo úplně nevinně. Hannah Reid (zpěv) a Dan Rothman (kytara) se potkali na nottinghamské univerzitě a řekli si, že by bylo super založit kapelu. Dlouhý čas vystupovali ve dvou, až jednoho dne objevil Dan na koleji (rozumějte univerzitní koleji) podivína s rozčepýřenými vlasy, kterak leží na posteli obklopen bubny zvanými djembe (takový ten buben, co na něj hrají Afričani) a čte si složení šampónu. Dali se do řeči a zjistili, že je pojí společná touha hrát podivnou hudbu. Dot Major (produkce/klavír/perkuse) se s chutí k Hannah a Danovi přidal, a tak se z dua stalo trio. Zanedlouho už byl na YouTube jejich první hit "Hey Now" a spanilá jízda mohla začít.

Chcete strhující instrumentální dovednosti? Na této nahrávce je nehledejte. Upřímně - Dan ani Dot nejsou žádní velcí hudebníci, ale jejich hudební cítění je až trestuhodně dobře vyvinuté. Ono i tomu Danovi nemůžete mít nakonec za zlé, že skoro ve všech skladbách tlumí struny (právě tímto nejvíce připomínají The xx, kterým mimochodem jednou i předskakovali). Písně London Grammar jsou prostě tak jemné, že by jim jakýkoli drive jen uškodil. Po celou dobu stopáže si jedou to své pomalé tempo, nikam nespěchají, Hannah všechno udýchá a pánové, dříve než zahrají další akord, stihnout vypít ještě půllitr. Častokrát během poslechu se naskytne okamžik evokující myšlenku: tady už musí přijít bicí, tady se to zrychlí. A ono nic. To je jeden z fíglů této trojice. Proč dělat hudbu, která je předvídatelná? Proč musí mít píseň nějakou strukturu? A proč má být deska vůbec různorodá? To ať mají jiní. My jsme London Grammar a chceme to dělat jinak.

Největší zbraní formace je pochopitelně zpěvačka Hannah. Jejímu hlasu lze přiřadit spoustu atributů, nicméně dva z nich bijí do uší nejvíc. Ve výškách zní jako Florence, v nižších polohách zase jako Lana Del Rey. A někde mezi tím je teprve Hannah Reid osobně. Tato skromná blondýna má také na starosti texty, pojednávající o jejích zkušenostech s opačným pohlavím. Emotivní hloubka se nejvíce projevuje ve "Wasting My Young Years" napěchované bědováním nad ztracenými léty, které zasvětila svému ex-příteli.

K vyjádření nedostatků tohoto debutu by se hodilo použít trochu poupravená slova Wericha: "A tam byla ještě taková pomalá písnička a za ní ještě pomalejší písnička a nakonec to všechno znělo jako jedna strrrrašně pomalá písnička." Stylová jednotnost má za následek určitou monotónnost a vyvolává nevyhnutelný pocit, že všechny skladby splývají do jedné. Zařazení utahané, nemastné neslané "Interlude" do tracklistu je pak naprostou zbytečností.

Bylo by dost nefér tvrdit, že "If You Wait" nemá žádné hity. Taková "Shyer", která stojí na silné melodii, florencovském "hů-hů-hů" ("Cosmic Love", už víte?) a tlumeném pobrnkávání na kytaru - zkrátka šlágr jak z učebnice. A co teprve "Sights" - to kdyby ve studiu stála Lana Del Rey, tak by si snad strhla ruku, jak by se o skladbu hlásila. Jako stvořená pro závěr televizních kriminálek je pak již zmiňovaná "Wasting My Young Years". Nicméně za vyloženě rádiovou záležitost se dá označit pouze "Strong".

"If You Wait" je album, které ve vás musí teprve dozrát. Ostatně sám Dot Major se přiznal, že se mu nahrávka začala líbit až po třetím poslechu. Je to hudba ideální pro zklidnění duše a jako balzám uzdraví vaše uši po celodenním ruchu. Jednoduše taková muzika, která se poslouchá pod noční oblohou. Mimo jiné vás jistě zaujme i obal desky, kde muž vlevo opravdu není Nicolas Cage a muž vpravo opravdu není Harry Styles z One Direction. A není to ani soundtrack k nové "Pobřežní hlídce", protože ta paní uprostřed není Pamela Anderson. Tohle jsou London Grammar a ti ještě ukážou, co umí.