Ostravské vystoupení bylo jednou z mála evropských zastávek "Head Reunion Tour", jež se nekonalo v rámci festivalu, nýbrž jako regulérní plnohodnotný koncert. Jedinečnost v rámci našeho regionu slibovala účast zahraničních diváků, výjimečná byla i možnost vidět a slyšet navrátilce Heada opět v kapele, přesto tentokrát na Korn přišlo méně lidí než před pěti lety. To ovšem vůbec nevadilo báječné atmosféře, kterou se podařilo kapele spolu s publikem vytvořit.

Přispěl k tomu i opět potvrzený fakt, že Korn mají své fanoušky rádi a umějí s nimi příkladně spolupracovat. Pár hodin před koncertem se Munky procházel kolem ČEZ Arény jen tak v teplákách a Fieldy ochotně poklábosil s věrnými fans hned poté, co odložil své jednoruční činky do tourbusu. Žádná křeč, prostě jak když se potkají staří známí. To samé, uvolněnost a sdílnost, bylo cítit po celou dobu koncertu. Jakkoli Korn hrají agresivní hudbu, nebylo v tom nic, co by ubližovalo anebo uráželo. Vždyť jsou na scéně už dvacet let, a jak je vidno, stále je to s věrnými posluchači baví.

Než začala ta pravá show, do problematiky nás náznakově uvedla Headova partička Love And Death (a vůbec to nebylo špatné!) a český reprezentant Bethrayer (což bylo příšerné). Brian "Head" Welch se bez kytary prezentoval jako velmi slušný zpěvák a frontman a coby předskokan své domovské kapely by úplně postačil. Bethrayer se ukázali jako čistá hrůza, proti Love And Death působili nesmírně sedlácky, celou pódiovou prezentací, trapnými prosbami o wall of death a zejména zoufale neinvenční hudbou. To vše vyústilo do skandovaného "Korn, Korn, Korn" před poslední skladbou setu, jehož každá minuta se subjektivně zdála být úmornou půlhodinou.

Korn se naštěstí od začátku s vervou pustili do nápravy večera. Zvuk, světla, projekce, to vše působilo kompaktním dojmem bez rušivých elementů. Nezbytné propriety (Davisův ikonický stojan na mikrofon, skotské dudy, podladěné sedmistrunky, pohazování dready, Munky a Head opět spolu jako znamenití útočníci na křídlech pódia) vytvářeli pocit něčeho familiárního, co je naprosto v pořádku. Hned v úvodní "Blind" se lidé na ploše vymrštili jako nezkrotná vlna a bylo jen málo momentů po dobu dvou hodin, kdy měli čas nadechnout se do dalšího výbuchu energie.

Kapela se příliš nezaměřovala na písně z pořád aktuálního alba "The Path Of Totality" (což je škoda, vždyť "Narcissistic Cannibal" vyzněla se svým dubstepovým spodkem naprosto skvěle) a největší ohlas pochopitelně zaznamenaly osvědčené hity "Here To Stay" (ten velkolepý valivý riff se snad nikdy neomrzí), "Did My Time" nebo závěrečná "Freak On A Leash". Pro fajnšmekry musela být největším zážitkem ohromná coververze floydovské klasiky "Another Brick In The Wall", která vyzněla do zakončení základního seznamu písniček před přídavkem mrazivým goodbye cruel world...

Marně asi jmenovitě vychválit jednotlivce u takového monolitu tvořeného sehraným pracovním kolektivem zvaným Korn. Ale pojďme tentokrát pochválit bubeníka: Ray Luzier je totiž týpek, ze kterého se těžko odtrhují oči, nesmírně pracovitý, nekompromisní a přitom vynalézavý a hravý muzikant! To byl základ pro přestřelky kytaristů, kteří si vzájemně přihrávali zvuky a akordy z jedné strany na druhou, což bylo při kvalitním nazvučení dobře slyšitelné a zvlášť chutné. Párkrát píseň rozkouskovali do několika částí, takže po domnělém konci přišla ještě dohrávka jako dezert po hlavním chodu.

Samotný konec, to bylo dlouhé loučení Jonathana a spol. s celou halou, žádný úprk do šaten a nazdar. Srdečné, bez hvězdných manýr, opět jako kámoši. A tak to má být: Korn se to po dvou dekádách v byznysu už dávno naučili.