Že se letos Daft Punk vrátí s novou deskou, musel postřehnout každý, kdo se alespoň trochu zajímá o dění na současné hudební scéně. Kampani, s níž francouzské duo vyrukovalo zkraje roku, šlo totiž uniknout jen stěží. Tajemné teasery, billboardy, videorozhovory s jednotlivými umělci, kteří měli to štěstí s nimi pracovat, nesmíme zapomenout ani na unikátní spot na americkém festivalu Coachella, z něhož také pochází patnáctisekundová smyčka z představeného singlu "Get Lucky", která obletěla internet a strhla vlnu nadšení (tu jenom podtrhlo umístění singlu na prvních místech hned několika světových žebříčků). Všechny tyhle vyčerpávající promoaktivity naznačovaly, že si brzo poslechneme něco výjimečného. Vlastně celá tahle kampaň by se mohla zapsat do historie a sloužit jako učebnicový příklad pro studenty marketingu. Jenže pak je tady samotné album...

Když se Daft Punk uvedli světu debutem "Homework", už tehdy v roce 1997 bylo jasné, že máme co do činění s potenciálními revolucionáři elektronické hudby. To se potvrdilo, když o čtyři roky později přišli s "Discovery" - nahrávkou, která vytvořila šablonu pro pop 21. století (všichni od Kylie Minogue po Kanye Westa by mohli vyprávět). Francouzi ale úspěch dalším albem nezopakovali a nahrávka "Human After All" dnes působí dost uspěchaně bez hlubší inspirace. Do hry je nevrátil ani soundtrack k filmu "Tron: Legacy", ale ten alespoň splnil svůj účel a hlavně oběma hudebníkům otevřel úplně nový svět. Právě nejspíš v době prací na filmovém doprovodu si uvědomili, jak je současná hudba skoro až zbytečně jednoduchá, když si dneska každý může natočit slušně znějící desku v obýváku. Z toho pak vychází určitý primitivismus promítající se do nynější žebříčkové hudby. A právě proti tomu se Daft Punk staví a na "Random Access Memories" vyzdvihují živé nástroje (protože jak sami říkají, počítače nejsou hudební nástroje).

"Random Access Memories" ale není jen snahou pozvednout současnou hudební scénu, je to "The War Of The Worlds" naší doby, progresivní elektronika, která se nebojí znít retro a současně zároveň, elektronika skrývající v sobě filmovou epičnost i sentiment, v níž je sebevětší klišé pozvednuto na umění. Už dlouho tady nebylo tolik propracované dílo, které je radost zkoumat, vrtat se v něm a nebo se jen tak nechat bavit, protože o zábavu, o tu tady jde především. Odvážnější, pestřejší, chytřejší a hlavně příjemnější taneční album byste v současné době těžko hledali.

Jejich vesmírná taneční odysea začíná s prvními tóny "Give Life Back To Music". Dominantní kytara disco gurua Nilea Rodgerse (jako producent spolupracoval s kdekým od Davida Bowieho, přes Madonnu až po Duran Duran a Micka Jaggera) vévodí unikátnímu prog-popovému večírku, na němž si podává ruku disco s kapelou Yes. Že to působí trochu divně, zmateně, možná úplně mimo? Dost určitě, ale v momentě, že přistoupíte na jejich pravidla, nebudete se chtít od nahrávky odtrhnout. Ono je to stejně celé více o poslechu než o tanci. Už ve skladbě číslo dvě, "The Game Of Love", se výrazně zpomalí a oba roboti se ponoří do příjemné melancholie. Z té nás následně vytrhne sám velký Giorgio Moroder, další ikona rané disco music. Při první poslechu "Giorgio By Moroder" si nejspíš řeknete "WTF?", ale v Moroderově vzpomínání na jeho hudební začátky v Německu, kdy přespával v autě a snažil se najít zvuk budoucnosti, který nakonec našel v syntezátorech, je ukryto něco kouzelného. Skladba se poté přenese od moogového úvodu ke klidnější pasáži, v níž je zapojeno smyčcové kvarteto, a celé to vyvrcholí kvílivým kytarovým sólem. Ani vám nepřijde, že to celé trvá devět minut.

Při poslechu "Instant Crush" s Julianem Casablancasem konečně pochopíte, odkud že vítr vál, když spolu s The Strokes připravovali "Comedown Machine". Jeho andělské falseto protažené vokodérem, posazeném na jednom z těch spíše pomalejších beatů, tady sice nezní jako nic, co by natočil před tím, ale na poslední album jeho kapely by píseň nezněla úplně mimo. Pokud jde o již zmíněný singl "Get Lucky" s úžasným Pharrellem Williamsem (a opět Nilem Rodgersem), nelze než smeknout. Jestli bychom měli vyzdvihnout jeden moment, který by měl mít stejný dopad jako kdysi "One More Time", je to právě tahle oslava disco-funky hudby v co možná její nejčistší podobě.

Nejpompéznější kompozicí je beze sporu "Touch" s legendárním americkým skladatelem Paulem Williamsem, která je pro svou strukturu již nyní přirovnávána k "A Day In The Life" od The Beatles. Teatrální osmiminutové představení o síle lidských vztahů začíná jako srdceryvná balada a následně se dočkáme i kytary v shaftovském stylu, smyčců, dechů, honky-tonk piana, samozřejmě diska a dojde i na pěvecký sbor. A jestli vás ani tohle nedostane, je tady ještě "Doin' It Right" s Panda Bear - experimentální sunshine pop alá Animal Collective je ve spojení s francouzskými roboty prostě neodolatelný.

"Everybody will be dancing and be feeling all right!" zpívá se ve zmíněné skladbě a snad nebudu úplně vedle, když napíšu, že právě tahle slova přesně vystihují náladu "Random Access Memories". Opravdu tady nejde o nic víc, než o radost z taneční hudby. Někteří možná budou remcat, že to není druhé "Discovery", ale za prvé není rok 2001 a za druhé oni stejně Daft Punk pořád dokáží znít jako Daft Punk. Tentokrát ale o nich můžeme s jistotou říct, že jsou "human after all."