Obdivuji na Monkey Business, že mají svůj svět, interní vtípky a klan muzikantů a fanoušků. Musí to být strašně super, pokud je člověk uvnitř. Jenže zatímco debut jsem si koupil, na dvojku a čtyřku psal recenze, před "Objects Of Desire And Other Complications" už mě ztratili a nedokážu zodpovědně říct, jestli jsem tuhle desku a "Twilight Of Jesters?" vůbec slyšel. Někde v mezidobí jsem se prostě dostal z jejich kruhu mimo a přestal jsem je pobírat. Jejich humory pro mě nebyly humory a hudba mi zněla jako výtahový podkres. Tak nějak na jedno brdo.

S novou deskou "Happiness Of Postmodern Age" jsem to tak měl opravdu těžké, ještě po druhém poslechu jsem měl pocit, že by měl recenzi psát někdo jiný, kdo si nebude myslet, že je album o ničem, protože mu nerozumí. Přišlo mi, že tam není snad žádný jasný refrén, vše zní stejně a je to bezpochyby nejhorší deska kapely. A pak se stalo něco, co se mi snad nestalo už několik let - zlomilo se to a nahrávka se mi fakt začala hodně líbit. Jako by najednou vyšlo slunce!

Refrény tam totiž jsou. A jaké! Kupříkladu taková "Banging On The Drum" má obrovský nášlap a potenciál dokonce vyřvávaného zpěvu na koncertech. Prozpěvovat si můžete třeba i v "Realistic Romantics", vrcholem je pro mě vyklidněná "Heartburn". Problém (nebo klad?) desky je v tom, že se opravdu musí naposlouchat. Výtky, které jsem měl zpočátku, totiž i po dvacátém poslechu stále platí, jen mi tak nějak přestaly vadit. Zpěv neční nad nástroji, ale tvoří s nimi celek, někdy ovšem hlasy znějí až příliš upozaděně, přičemž by spíše měly hrát prim. Jednolitý zvuk také dává pocit, že se deska valí od začátku do konce ve stejném tempu a náladě. Otázku, zda to jsou pro vás klady, či zápory, si musíte zodpovědět sami. Ve vesmíru Monkey Business to každopádně funguje.

Pokud vás hudba a vše okolo MBs roky míjelo, "Happiness Of Postmodern Age" je pro vás zbytečné poslouchat, klidně se zas jen na nějakém letním festivalu zavlňte při "Piece Of My Life". Skalní fandové určitě ocení ty mankybyznysácké strandičky, překlady textů do češtiny ve stylu slavných českých básníků nebo účast Joan Baez ve třech skladbách.

My ostatní, co je máme tak nějak obyčejně rádi, ale nežereme je, nebudeme předstírat, že je pro nás Joan Baez více než jméno, o kterém jsme někdy slyšeli (ale jsme rádi, že si kapela splnila další sen). Účast Ivana Mládka (ve skladbě "Your Girl Looked Like Bill Ward On The Cover Of Sabotage") sice považujeme za dobrý nápad, výsledné provedení ale za blbé až trapné. Ale desku si i tak užijeme.