40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Taylor Swift vydala své čtvrté album "Red" až ve čtvrtém čtvrtletí, ovšem poprask na trhu stačila udělat i tak pořádný. Ještě nedávno vládla americkému žebříčku a dobyla i řadu dalších mimo USA. Recept tentokrát zvolila krapet odlišný. Country daleko více infikovala popem a pro to, aby se to povedlo co možná nejlépe, přivedla si k sobě věhlasné producenty z jiných stylů jako třeba Jeffa Bhaskera, Maxe Martina nebo Shellbacka. Nicméně deska má celkem šestnáct písniček a v části z nich zůstává Taylor Swift stále tou country-popovou holkou, jakou známe z předchozích nahrávek. Na "Red" jen experimentuje s více styly, baví se různými zvukovými a žánrovými pokusy a nebojí se i zahrát na o něco vážnější notu, jako v případě duetů s Edem Sheeranem a Garym Lightbodym. Silnou stránkou stále zůstává její čich na chytlavé melodie, z nichž prakticky kterákoli může být singlová. Všechny tyto faktory zapříčiňují, že "Red" do výročních žebříčků patří, byť třeba na poslední místo, jako v případě toho našeho.

---

Za poslední dva roky ho bylo všude plno. Jeho písně se pravidelně umísťovaly na nejvyšších pozicích žebříčků a polička s cenami se mu také notně rozrostla. Bruno Mars zacelil prázdnou díru a poněkud narušil v popu dominanci zpěvaček. Druhou deskou stvrzuje svou kvalitu, ale zároveň se odklonil od hopsavých, někdy až infantilních melodií. Vnukl novým písním myšlenku a také houpavý retro zvuk napříč popem, soulem i reggae. Někdo namítá, že se z písní vytratila hitovost. Hloupost! Jen je třeba s albem strávit více času a nečekat podbízivost od první tóniny. I přes lehkou žánrovou změnu neubral na naléhavosti a uvěřitelnosti. Tlačením na pilu také ukazuje, jak je výborně technicky vybaveným zpěvákem, což na prvotině nebylo tak znát. Při myšlence, že si všechny písně psal a produkoval sám, se nabízí otázka, kam až nesporný talent Bruna Marse dovede jeho dokonale rozjetou kariéru?

---

Téměř jednu dekádu trvalo, než se ZZ Top odhodlali vydat nástupce alba "Mescalero", které sice mnoho povyku neudělalo, ale v rámci diskografie šlo o slušný průměr. "La Futura" je však přece jen dotaženější a právem se řadí mezi nejlepší rocková alba roku 2012. I přes svůj pracovní věk je toto trio stále neskutečně stylové a má co říct i mladé generaci. Jejich hudba se na novince sice opět nikam významně neposunula, ale to, že dokáže držet vysokou laťku už čtyřicet let, je prostě neskutečné. Možná i krátká stopáž desky způsobila, že na ní není místo pro vatu a celá stopáž vás tak od první do poslední vteřinky naplní vůní jihu, pohody, whiskey a pravého řízného jižanského rocku. Skladby jako "I Gotsta Get Paid", "It's Too Easy Mañana" či "Heartache In Blue" jsou už teď zlatým fondem této legendy a my se o tom budeme moci přesvědčit již v červenci, kdy zahrají koncert v Pardubicích.

---

Přisprostlá Newyorčanka Azealia Banks byla předloni vysoce exponována a adorována jak magazínem NME, který ji zařadil na vrchol žebříčku zajímavých zelenáčů, tak redakcí BBC, když vybojovala bronz v prestižním klání nadějí Sound Of 2012. Miss Bank$, jak se nechává mladá, krásná, bisexuální rapperka, ročník devadesát jedna, titulovat, zůstává žhavým zbožím i letos, přestože loňským čtyřpísňovým ípíčkem jen ukrojila další čtvrthodinku z čekání na rozuzlení svého čokoládového příběhu. "1991 EP" těží z úspěchu monstrhitu "212" a těší se kladnými referencemi a recenzemi - pro Rolling Stone se jedná o třicáté nejlepší album roku 2012, u Time se ípíčko prokousalo dokonce do elitní desítky loňských desek. A co si slibovat od letošního plnohodnotného debutu? Sladké překvapení, nebo hořké zklamání? Zda máme opravdu co do činění s novou Missy Elliott, se dozvíme v předvečer letošního Valentýna, kdy by měl vyjít dlouhohrající debut "Broke With Expensive Taste". Závěry si předjímat netroufám, ale vsadím honorář za tento příspěvek, že datum vydání premiérového alba se bude ještě posouvat a v polovině února tak nebudeme o moc moudřejší. Totiž, jestli něco - kromě nedozírného talentu - copatá holka s myšákem Mickeym na mikině v minulosti několikrát prokázala, tak svou obsesi v nedodržování a následném oddalování ohlášených termínů.

---

Po veleúspěšném výletu do vod popu a soulu na albu "The Defamation Of Strickland Banks" se britský rapper Plan B loni rozhodl vrátit k hip hopu a co víc, dokonce si natočil vlastní film. Samotný snímek sice mnoho uznání nesklidil, zato doprovodný soundtrack si zaslouží nálepku nejlepší britská hiphopová nahrávka roku 2012. "Ill Manors" je víc než jen filmový soundtrack. Plan B na nahrávce přináší otevřený komentář současné Británie, respektive londýnského života. Zvláště díky předloňským nepokojům získávají jeho příběhy skoro až politický význam. Má před sebou společnost volající po změně, společnost, v níž spousta lidí trpí, zatímco vláda vyhazuje milióny za Olympijské hry. V centru pozornosti je mládež z nižší sociální třídy a její sny, touhy, vítězství a nevyhnutelné prohry. Senzační titulní skladba jej přenesla do role neobvykle odvážného politického hlasu současné generace a celé album, stejně jako film, je pochmurné, energické, syrové a hlavně upřímné.

---

Kylie Minogue sice patří mezi vrchol tanečního popu, její desky bývají vkusné a přitom hitové, ale zpěvačce se nikdy nepodařilo natočit víc než soudobou směsici radostného juchání. Alespoň ne do chvíle, kdy dala vzniknout netradičně pojaté kompilaci "The Abbey Road Sessions". K oslavám pětadvaceti let ve vrcholném popu si nemohla vybrat důstojnější nástroj. Orchestrální předělávky mají šarm, zní uvolněně a co více - je tu velká šance, že takto upravené skladby nepodlehnou erozi času. Mnoho z nich dostalo díky pomalejším a rozmáchlejším aranžím nový rozměr. Mistrovskou práci podtrhuje i hlasová vyspělost drobné Australanky, Kylie dosud nikdy nezněla tak jistě. Má-li nějaká nahrávka popové divy v její diskografii neoddiskutovatelnou uměleckou hodnotu, pak je to jistě tento symfonický výběr.

---

Ambientní houževnatost sevřená islandskou nepřístupností, tak by se dala charakterizovat šestá deska Sigur Rós; téměř popově chytlavé "Með suð í eyrum við spilum endalaust" se rázem rozplynulo. Po všech sólových odbočkách Jónsiho konečně došlo na pokračování v podobě "Valtari" a opět se posluchač musí divit. Je to něco jako odvrácená strana Měsíce, kdy přišel nečekaný zvrat ve vývoji a probojovat se do cíle trvá více času. Většina skladeb má atypickou konstrukci, v některých dokonce není ani pořádně slyšet Jónsiho vokál. Singl "Varúð" je skoro osamělou vlaštovkou typičtějších Sigur Rós, následovaný ruchovým experimentem "Rembihnútur". Pokud tomuto albu budete věnovat dostatek chvil, zjistíte, že kapela se sune dále a odkrývá nové zvukové prostory. Ambientní olejomalby paradoxně s každým poslechem "Valtari" náladově rostou a odhalují další zákoutí, navíc budou podpořeny kompletním vydáním obrazového materiálu "Valtari Film Experiment".

---

Většina tuzemských fanoušků Marilyna Mansona má ještě v živé paměti jeho koncertní fiasko v červnu roku 2009 na brněnském Velodromu. Stejně tak tehdejší deska "The High End Of Low" byla zbytečně roztahaná a nepříliš povedená. Kdekdo tak nad principálem narušeného cirkusu MM už zlomil hůl. Manson se však vrátil s velmi dobrou a především pestrou deskou, která představuje takový pomyslný průřez celou jeho kariérou. Samozřejmě nechybí pomalé teskné balady z posledního tvůrčího období, stejně jako pochodové rockové hity, ale občas i sympaticky přitlačí na pilu a sešlápne plyn ve skladbách, které odkazují na divoké industrial-metalové začátky muzikanta. Že je opět v solidní formě, potvrdil i jeho letní pražský koncert v Lucerně, který nabídl velmi dobrý výkon a jeho nejlepší tuzemskou show za poslední roky.

---

Spojení Rufuse Wainwrighta s Markem Ronsonem byla velmi šťastná volba s nádechem odkazu sedmdesátek, kdy světu kralovalo disco, funky a silné, láskou prosáknuté balady. Z tohoto všeho si oba vzali malý kousek, jenž s vlastním nadhledem přepracovali dle svého. Rufus coby skvělý textař a skladatel se ohlíží více do svého soukromí a do událostí, jež ho potkaly v tomto uceleném období, střet radosti a smutku tu jsou hlavní třecí plochy emocí. Ty vás vtáhnou a nepustí, Wainwrightův hlasový projev je originální a svým způsobem neopisuje zaběhlé rutiny. "Out Of The Game" je písničkové, tu a tam se inspiracemi sklání svým múzám a nechává rozeznít své zhudebněné příběhy. Má prostě dar, který mu může mnoho lidí závidět. A i když pro někoho může být jeho sedmá deska na první pohled příliš přístupná, přesto se v ní děje vše mezi (životním) počátkem a koncem (smrtí). Samotné "Out Of The Game" je ztělesnění křehké krásy.

---

Rok 2012 byl též rokem dvou velkých anglických tanečních producentů, DJe Freshe a Calvina Harrise, kteří konečně vydali své třetí řadovky, ze kterých začali vypouštět singly už v roce 2011. V žebříčku je však místo jen pro jednoho, a ačkoli by možná cena za nejlepší singl připadla "Sweet Nothing" od Harrise, celkově lepším albem je Freshovo "Nextelevelism". Je kompaktnější, nepůsobí jako kompilace s vatou, jak bývá kritizováno "18 Months". Tříminutové d’n’b/dubstepové nářezy jako "Louder" se Sian Evans, "Hot Right Now" s Ritou Ora nebo "The Power" s Dizzeem Rascalem baví. A i když se také ohrají, nepůsobí později tak vyčpěle jako některé Calvinovy hity. A když už, tak ještě zběsilejší remixy najdete na deluxe verzi. Deska obsahuje i dvě nové verze hitu "Gold Dust", který Freshe proslavil. Sice taková star jako Calvin stále není, jeho deska je ale takříkajíc o level výše.

---

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1