Obvykle trochu hudruju, když se dozvím, že má interpret předskokana. A hudroval jsem i v případě středečního koncert, nicméně pouze do půlky první písničky. Na pódium přišly dvě holky s kytarami, které si říkají trochu paradoxně BOY, ale jejich písničkářství na pomezí folku, popu a indie, které nám začaly servírovat, určitě smysl mělo. Po první písničce je ještě doplnil kytarista Denis, ale hlavní slovo měla především Valeska Steiner, hlasově mířící někam mezi Feist a Eddie Brickell. Především díky ní a samozřejmě i díky výborným písničkám si tahle skupina pocházející z Německa a Švýcarska získala publikum hned po dvou třech skladbách. A nesvědčila o tom pouze kvalita potlesku stupňující se písničku od písničky, ale především zájem o jejich debut "Mutual Friends", který dámy v následné přestávce prodávaly ve foyer.

Po ní už došlo na tu, na kterou jsme čekali již zmíněných dlouhých deset let. Katie Melua nakráčela na scénu v krásných oranžových šatech a jen tak s kytarou spustila úvodní "Piece By Piece". Dlouho sama ale nezůstala, hned v následující "If You Were A Sailboat" se k ní připojilo smyčcové kvarteto sestavené z krásných dam. V tu chvíli si člověk říkal, že koncert bude taková mužská záležitost. Samozřejmě to byla spíše okamžiková myšlenka, protože jinak vládla hudba a především pak samotná zpěvačka svým hlasem. V konfrontaci se Secret String Quartet a její kytarou teprve vyplavalo na povrch, jak moc jsou její písničky závislé právě na jejím vokálu. V momentech, kdy se doprovázela sama, byl kytarový doprovod spíše jakousi rytmickou záležitostí. Všechny polohy písniček totiž zvládala naprosto sama prostřednictvím svých hlasivek, včetně signifikantních houkaných pasáží. Ve chvíli, kdy se k ní připojily smyčce, sice písnička získala na novém rozměru a částečně i na hloubce, nicméně to podstatné se stále neslo z úst samotné zpěvačky.

Po "The Closest Things To Crazy" se rozhrnula opona divadelně koncipovaného pódia a tentokrát už s celou kapelou spustila skvělou "Mary Pickford". Až teprve v tu chvíli si divák uvědomil, že na tom ohromném pódiu Kongresového centra stojí de facto další scéna se vším všudy, která by se například těžko skládala i v Lucerně. Katie Melua byla jedna z prvních účinkujících, které se povedlo to, že nepůsobila v hlavním sále Kongresového centra jako kůl v plotě. Svoji roli v tom sehrálo nejen vhodné rozmístění jednotlivých nástrojů, včetně vyvýšeného pódia pro smyčcový kvartet, ale i výborné nasvícení, jehož design byl většinou spíše decentní, avšak v tu pravou chvíli dokázal projevit patřičnou sílu a nápaditost.

Za doprovodu smyčcového kvarteta a nyní už i čtyřčlenné kapely pokračovala Katie Melua v servírování svých songů. Postupně nás protáhla po všech svých pěti albech a tedy i řadě stylů, do kterých během kariéry nakoukla. Samozřejmě večeru primárně vládla její esence folku, jazzu a popu a k tomu se postupně přidávaly styly jako swing, blues, jazz rock, troška country a kupodivu výborně fungovaly i věci z alba "The House", kde si pohrávala s elektronikou.

Těžko vyzdvihovat nějakou konkrétní skladbu, ale když pominu už jednou chválenou "Mary Pickford", byla jedním z nejlepších momentů i "If The Lights Go Out", kde si vzala do ruky elektrickou kytaru. K nim pak klidně přihodím i mírně přitvrzenou "Spiders Web", která podtrhla dynamiku celého koncertu, "The Walls Of The World", která jako by byla ze staré písničkářské školy, a jen těžko se dá opomenout i uhrančivá "Moonshine", kde se opravdu naplno předvedli členové doprovodné skupiny, kteří do té doby zůstávali spíše v pozadí a písničku vystavěnou spíše na jazzových postupech skvěle protkli rockovými sóly. Během večera zazněly i dvě specialitky. V první řadě to byla coververze "Gasoline Alley" Roda Stewarta a zbrusu nová, poměrně svižná skladba "The Night I Dreamed I Was Awake".

Koncert měl neuvěřitelný spád. Ani se člověk nenadál, najednou byla hodinka a čtvrt s Katie Meluou fuč a ta se s publikem poprvé loučila. Po bouřlivém potlesku se ještě na jednu písničku vrátila i s kapelou, za kterou se poté zavřela opona, a na pódiu zůstala už pouze sama se svou kytarou. Ve velmi intimním, téměř by se dalo říct přátelském duchu, přidala ještě "Belfast" a excelentní, leč již opravdu poslední "I Cried For You", a pak už definitivně i ona zmizela za onou červenou oponou. I když nakonec hrála jen hodinku a půl, rozhodně jsem neměl pocit, že bych byl o něco ochuzený. A snad to podobně cítili i ostatní návštěvníci, kterých nebylo tolik, kolik by si tato zpěvačka zasloužila. Sál byl zaplněný sotva z poloviny a to nebyl ani otevřený balkón. Na celkové atmosféře to bylo pochopitelně znát. Ne že by byla vysloveně mizerná, obzvlášť mezi písničkami se publikum snažilo, seč mohlo, ale zkrátka několika kapek bouři neudělá. Škoda.

Už jen málokdy se mi stává, že by mě někdo překvapil. Katie Melue v Praze se to povedlo dokonale. Čekal jsem, že bude velmi dobrá, ale že bude nakonec takhle skvělá, mě nenapadlo ani ve snu. Doufejme jen, že jí to nebude trvat dalších deset let či pět alb, než opět dorazí. Pevně věřím, že příště už bude návštěva lepší. Přece si hudební fanoušci nenechají ujít jeden z nejlepších koncertů roku, kam se ten letošní zcela jistě řadí. Alespoň pro mě.