Rozdělením republiky jakoby se odlišně vyprofilovaly i modelové cesty hudebního vývoje obou států. Zatímco před revolucí slovenský pop kvetl a tehdejší dozrávající kapely Team, Metalinda, Modus a v neposlední řadě Elán slavily rekordní úspěchy v prodeji desek, nyní mám pocit, že kromě stále více bezduchých punkovek a donekonečna omílaných ska-regae trendů nevzniká východně od moravského pomezí nic, co by určovalo další směry tamního mainstreemu. Pokud ovšem neuvažujeme kvalitní výjimku Janu Kirschner a energické, i když na slávě Offspring trapně parazitující Iné kafé.

V těchto souvislostech parazituje Nocadeň úplně na všem, ale jsme to lidé různí a třeba na takovém rádiu Impuls si programový ředitel nad deskou "Slová už nevravia nič" promne ruce, že ještě pořád existuje "kvalitná a povodná slovenská pesnička". Co působí na první poslech směšně, je zpěvákův nablblý vokální výraz. Jestli se jedná o pózu, je to špatně zahrané, jestli jde o přirozený projev bolestína středního věku, je to smutné. Desky se každopádně neposlouchají ze soucitu, ale pro radost a potěšení. Texty vybavil celou desku, kromě trojky "Chvíľu", zpěvák Rasťo. Za výjimkou stojí Kamil Peteraj, kterého si osobně pamatuju jako textaře předrevolučních oficiálních interpretů. V celkovém pohledu se však um zkušeného skladatele neprojevil a s obecnou, intimně zabarvenou prázdnotou zpěvákových výtvorů ve finále bez problému splyne. Ani pokus o zvukovou výstřednost nevyšel, byl-li vůbec v plánu. V již zmiňované písni "Chvíľu" jsou slyšet náznaky tzv. progresívního zvuku, hraní si s ekvalizátory ve stopách bicích nástrojů. Smůla pro kapelu, že starší a úspěšnější kolegové z jiných formací použili toto know-how lépe ve vlastní tvorbě, takže moderní pseudomixing asi nebude tím pravým a originálním výrazovým prostředkem. Emotivně vykřičená "Mucha" má zřejmě plnit úlohu protikladu k uhlazenému a plačtivému zbytku. Hned následující "Miska s mliekom" je však vokálně natolik afektovaná, že Rasťův rozechvělý zpěv působí komicky už od začátku první sloky.

Obal cédéčka z přední strany nevypadá nejhůř. Patrně afgánské pohoří v letním období vyfocené z letadla nevím jakého dobrodruha, který do fotografie drsné krajiny zakomponoval také pravé křídlo letounu s černobílým emblémem hvězdy, nemá v souvislosti s aurou skupiny asi žádnou vypovídající hodnotu, ale to není nutné řešit, protože jde koneckonců jen o booklet. Do azurové oblohy nad tím vším je zasazen název kapely a alba, což působí jednoduše a celkem chytře. Veprostřed knížečky už se však na nás tváří napůl drsně, napůl odevzdaně členové bandu a za nimi rostou slunečnice. Rasťo dělá v popředí svých kolegů dojem protřelé pop star zahraniční výroby a jeho pohled "Tak tady mě teda máte", na zadní straně přebalu v nepatrné obměně zase "Jsem citlivý, ale léčím se", určitě nenechá v klidu ani manažera Lunetiků.

Album zkrátka nevzbuzuje žádné zvláštní emoce, které by kapele pomohly v pozdějším vývoji alespoň v tom, že "by se o ní mluvilo" - ať v dobrém či špatném. Spíš než o hudbu jde v tomto případě o cosi, co má oslovovat cílovou skupinu pubertálních dívek s odbarvenou trvalou a vybledlým plakátem Michala Penka na zdi.