Její jméno byste marně hledali v anketě "BBC Sound Of 2012", nezúčastnila se žádné vyhledávací soutěže, není typem umělkyně, která by se pravidelně objevovala v bulváru. A přesto je Jessie Ware jednou z nejdiskutovanějších osob na britských ostrovech. Podobně jako Katy B (k níž bývá často přirovnávána) si Jessie cestičku klestila skrze underground, díky čemuž tady nemáme klasický popový produkt usilující o první místa v žebříčcích, ale nahrávku, která má duši.

Zpěvačky teď sice Británie produkuje jak na běžícím pásu, ale v případě Jessie Ware se vyplatí nastražit uši. Původně pouze doprovodná vokalistka (Jack Peñate) se dostala ke spolupráci s dubstepovými (Joker), případně post-dubstepovými (SBTRKT) producenty a začala si postupně budovat zázemí. Druhý jmenovaný si ji pozval na singl "Nervous" a také na své eponymní album, kde se objevila dokonce ve dvou skladbách. Ledy se ale hnuly až s vydáním sólových singlů "Running" a "110%". Na nich zpěvačka dala jasné najevo, že se rozhodně nehodlá ubírat cestou současné elektroniky a naopak se pokusí přiblížit spíše soulu a r'n'b. V konečném výsledku nabízí něco jako mix klasických Sade a Abela Tesfaye (The Weeknd).

Naposledy se vrátím ke Katy B, se kterou má Jessie ještě jedno společné - práci s hlasem, respektive to, jak dokáží využít ve svůj prospěch zdrženlivost. Hlas se totiž ve většině případů podřizuje skladbě a málokdy je tomu naopak (tuhle vlastnost obě dívky získaly během svých hostovaček na jiných projektech). "Devotion" je ale pravý opak "On A Mission". V produkci Davea Okumui (z kapely The Invisible) vznikla nahrávka, která hodně dluží taneční hudbě, r'n'b a popu z přelomu 80. a 90. let, za použití současné znějících beatů.

Album nemá slabé místo, a i když plyne v pomalejším tempu, nenudí. V případě "Devotion" se střídá až jakási nenápadnost s různými aranžérskými vychytávkami. K těm nápadnějším určitě patří "Wildest Moments" se strukturovaným downtempovým beatem, pohybujícím se někde na pomezí "Dominos" od The Big Pink a "Paper Planes" od MIA a vytváří podklad pro zpěv, který nad vším jakoby jen tak poletuje. "Still Love Me" zase zní jako mix "Sledgehammer" Petera Gabriela a acidhouseové klasiky "Voodoo Ray" od A Guy Called Gerald.

"110%", postavená na samplu Big Punishera, je jednou z nejchytlavějších věcí tohoto roku a je až s podivem, že "but I'm still dancing on my own" dosud nezní ze všech možných evropských rádií. Za zmínku pak určitě stojí i titulní píseň s hlubokou a disonantní basovou linkou, díky níž Jessiina romantická prosba "need your devotion" ("potřebuji tvou oddanost") vyznívá poněkud hořce...

...a uvěřitelně. Celé album působí uvěřitelně, Jessie Ware není prototypem popové princezny, která od malička sní o slávě. Původně začínala jako reportérka a psala články o fotbalu, což je vzhledem k jejímu hlasovému potenciálu absurdní, ale snad právě díky těmto zkušenostem se jí povedlo přivést svůj ve své podstatě jednoduchý a přímý projev k dokonalosti. Její emocemi nabitý hlas je natolik okouzlující, že díky "Devotion" se z ní pravděpodobně stane velká popová hvězda. Tahle holka to má zkrátka v sobě.