Reportáže z prvního dne najdete tady, ze druhého zde a ze třetího tady.

Bezmála dvouapůlhodinové vystoupení Martina Garrixe spolu s bouřkou, jakou prý v Polsku nezažili posledních třicet let, zničilo skoro všechny. Následující program byl ale příliš lákavý na to, aby to festivalové fanoušky položilo. Kompenzaci v podobě vstupu na čtvrtý den po nepovedeném třetím dni tedy využili skoro všichni. Jen o tom voucheru je nějak ticho po pěšině, slib přitom zněl do týdne, tak uvidíme.

Areál ale byl vůbec poprvé na vrcholu své kapacity a teprve nyní se začaly tvořit fronty. Ostatně i díky tomu mohli pořadatelé hlásit, že za celou dobu konání devatenáctého ročníku Open'eru jeho branami prošlo na neuvěřitelných 150 000 návštěvníků.

Čtvrtý den už jich tam ale bylo fakt moc. I ten příchod k Tent stagei, kde hráli například Cigarettes After Sex, znamenal prodírat se davem. Takové množství diváků snad kapela ještě nezažila.

Dosud jsme se vyhýbali polské scéně, tak alespoň pár slov. Bizár nabídl už první den Ralph Kaminsky, který hlavní pódium opanoval jako úplně první. A bylo to přesně tak jalové, jak si možná ještě na severu republiky žijící čtenáři pamatují z jejich hitparád, které v devadesátých letech šly naladit i na našich televizích. Účes podle hrnce, fialový oblek, šišlavý rádiový pop a k tomu podivná choreografie, kterou bych přirovnal k mixu televizní estrády, "Sestry v akci" a stepu. Obočí letí vzhůru, do uší by se hodily špunty.

Už léta ale platí, že dopředu Poláky táhne hlavně jejich rapová scéna. Pamětníci Hip Hop Kempu určitě potvrdí, že právě tohle je pro tamní mladé alfa a omega. Kacperczyk otevírající sobotní program nezaujal, ovšem o pár hodin později na stejném místě vystupující Taco Hemingway už ano. A byl to velký tahák i pro Poláky, v už tak plném areálu se velká část přítomných přišla podívat právě na něj. Dobře artikuloval, takže mu část polských textů byla rozumět, a i DJ mu tam pouštěl spíše poklidnější, líbivější podklady. Takže kdybyste chtěli polskou alternativu třeba k Drakeovi, dejte mu šanci.

Právě mezi tyto dva rappery se ale vměstnala ještě Jessie Ware. A to vám byla nádhera! Už když hrála naposledy v pražském Divadle Archa, byl z toho nejen díky zásnubám nezapomenutelný koncert. V Polsku to ale povýšila ještě na další level.

"Víte o tom, že nikde na světě nemám takovou podporu jako právě v Polsku? Jen u vás vystupuju v halách," říkala publiku, které ji bouřlivě vítalo, jen co nastoupila na scénu. A v upřímnosti pokračovala, třeba když se mezi skladbami svěřila, že outfit si koupila v Gdyni jen chvíli před koncertem. "Moje kozačky má teďka někde Wizzair a my to kvůli nim sem málem nestihli!" nebrala si servítky a jen znovu posloužila jako demonstrativní příklad toho, jak moc letecká i jiná doprava v posledních týdnech kolabuje. A vůbec, byla skvělá. Přirozená, bez filtru, s vráskama na čele, které se ani nesnaží skrývat. Prostě ženská, kterou skoro nejde nemít rád.

S novou deskou v zádech navíc vsadila i na tanečníky, takže její koncert prodchnutý decentní choreografií připomínal místy i její umělecký vzor, tedy Kylie Minogue, od níž si jejich společný song i zazpívala. A pozor, ten zpěv. To je naživo úplně jiná liga. Jestli někdy budete hledat příklad nějaké electropopové zpěvačky, která zní naživo lépe než z desek, přesně tohle Jessie Ware splňuje. Když zpívá, svět se zastaví. A zírá.

Příkladů by bylo hodně, a i když do setlistu nezařadila překrásnou "Alone", dostalo se na starší baladu "Say You Love Me", kterou jí pomáhal napsat Ed Sheeran. Desetitisíce lidí s ní zpívaly každé slovo, a potvrdily tak, proč je Polsko pro zpěvačku výjimečné. Možná, že jste tu písničku nikdy neslyšeli, a když si ji teď pustíte níže, budete se divit, proč kolem toho je takový povyk. Ale vězte, že na místě to byl chorál, jako by Coldplay hráli "Fix You".

Pod krytou a už znovu funkční Tent stageí mezitím hrál Seasick Steve. Když jsem s ním před lety na Colours Of Ostrava po koncertě prohodil pár slov, myslel jsem si, že to tím hasne. Připadal mi - i s tím svým plnovousem, pokročilým věkem a vlastnoručně vyrobenými kytarami - jen jako taková kuriozitka pro rozptýlení. Ale ono ne. Hrdý americký rodák, milovník vinylů a velký staromilec chytil příležitost na chlupy a už takhle objíždí evropské festivaly několikátou sezónu v řadě.

A evidentně to má podobně. "Když jsem koukal na ten line-up, myslel jsem si, že na mě skoro nikdo nepřijde. A vy jste přitom zaplnili celý stan," vykládal publiku, z něhož si o pár minut později vytáhl fanynku a zazpíval jí serenádu.

Rušení koncertů ale nebralo konce, a kdo si myslí, že letos v létě pojede na festival s mezinárodním obsazením a uvidí všechno, co je na plakátě, je bohužel naivka. Headlinery The Chemical Brothers prý položil covid, spousta programu se proto zpřeházela. Jako náhrada za ně hrála na poslední chvíli domluvená DJka Peggy Gou a její set splňoval to hlavní: "Ať na té stagei hraje aspoň něco." To se povedlo, i když to, že nám pustila mimo jiné i "Hey Girl, Hey Boy" od absentující dvojice, od ní byla snad zlomyslnost.

Hned zkraje dne byl na poslední chvíli zrušen koncert nadějných Pillow Queens, kvůli zpožděnému letadlu s Boys Noize se hýbalo se sloty na Beat stagei a pro úplnost je ještě třeba zmínit Paco Osuna, který hned první den na stejné scéně rovněž absentoval.

To Cate Le Bon dorazila. Někdejší spolupracovnice Devendry Banharta by si mohla odnést cenu za největšího hipstera festivalu. Představuju si ty myšlenkové pochody: "Vezmu si růžovou tvářenku a totálně si ji rozpatlám po obličeji. A k tomu si na hlavu nasadím kuklu od kroužkové košile, jakou nosívali rytíři. Tím určitě zaujmu." Tak jo, no. Kdyby radši víc času věnovala tomu, aby všechny její písničky nezněly stejně.

The Killers vystoupili tak, jak je známe. S početnou skupinou vlastních i koncertních členů a přibrali i vokalistky. Od posledního turné se toho nezměnilo mnoho. Obrazovky i lasery používají sporadicky, v popředí mají dlouhý ego riser, po kterém stále běhá principál Brandon Flowers. Pokud tedy zrovna nestojí za blikajícím písmenem "K", které už léta zakrývá jeho klávesy.

Koncert začal singlem "The Man", hned po něm se hráblo do kytar v "Somebody Told Me", připravený setlist z minulého vystoupení tak mohl letět do koše, kapela má každý koncert krapet jiný program. Kvůli ostravskému vystoupení ale poslední desky naposlouchávat nemusíte.

Kapela v Polsku čerpala především ze singlů z prvních čtyř alb, tedy těch nejlepších. Salva hitů tedy nebrala konce: "Smile Like You Mean It", "Read My Mind", "Spaceman", "All These Things That I've Done", které Brandon zastavil hned v počátku, protože se musel vyznat z toho, jak s ním pohnulo, když se dnes od amerického velvyslance v Polsku dozvěděl, jak moc země pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny. "Mohli bychom se od Polska mnohému přiučit", prohlásil v jednom ze svých mála proslovů. Jindy se totiž ani nestihl vydýchat a už začínal další ze známých riffů.

Jeho hlasu by sice neuškodilo rockovější zabarvení, naživo zkrátka nezní tak drsně jako z desek a občas ty koncovky neudýchal, ale vzhledem k tomu, kolik energie do toho dával, by se mu to dalo odpustit.

Skupina mu k tomu skvěle sekundovala, kytarista Dave Keuning dával jednu učebnicovou lekci ze hry za druhou. Kvůli "When You Were Young" mu snad jednou postaví v Las Vegas pomník. A za "Runaways" by mu měli postavit hned druhý. V už zmíněné "All These Things That I've Done" se v té vrcholné pasáži dostaly pořádně ke slovu i vokalistky a pomohly ji spolu se zpívajícím davem vygradovat do velkolepého finiše. Jestli se tohle podaří i v Ostravě, bude mít spousta českých příznivců velkou radost.

V závěru si The Killers nemohli odpustit nesmrtelnou "Human" a také "Mr. Brightside". V ní ale fanoušky nejprve zmátli. Rozpálili lasery a Flowers začal zpívat do elektronického podkladu, aniž bychom slyšeli kytaru, která je tady nejdůležitější. Vypadalo to na technický problém, ale pak se skladba rozjela v podstatě znovu, s kytarou a bez laserů. Že by to od nich byl zlomyslný trolling? To už se nedozvíme.

Co ale víme s jistotou je, že The Killers jsou ve formě. Frontman zase poskakoval jako boxer před zápasem, a kdo chce od něj dostat pomyslnou ťafku, musí přijet na Colours Of Ostrava. Snad tam vzhledem ke všem těm aktuálním logistickým problémům na letištích dorazí i oni.

Pozitivní zprávy od organizátorů přišly se zprávou, že Young Leosia, která nemohla vystoupit o den dříve kvůli bouřce, nakonec potěší své fanoušky nad ránem. Ještě předtím jí ale sekundovali loučící se Sons Of Kemet a na poslední chvíli oznámený AJ Tracey. A to zase jednou byla trefa do černého.

Jeden z nominovaných na BBC Sound Of 2017 totiž předvedl nejlepší rapový koncert, jaký tady byl za celý festival k vidění. Sice se trochu zpozdil, protože mu technici nebyli schopni zprovoznit projekce, za což se hned zkraje divákům omluvil, ale pak už jen sázel jeden řádek textu za druhým jako rajčata v záhonku vaší babičky. Mělo to údernost, rytmus, dynamiku, skvělé nasvícení a celkově i fantastickou atmosféru. Rapper střídal styly, chvíli zněl jako Stormzy, jindy publiku představil žánr UK garage. Když skončil, bylo to člověku až líto.

A to vlastně platí pro celý festival. Jak jste si asi během čtyř článků stihli všimnout, bylo to výživné. Open’er nabídl návštěvníkům pestrý line-up, obdivuhodně dotažené služby, i celou řadu failů, z nichž ale doopravdy může jen za malou část z nich a to je třeba říct. Možná to leckoho překvapí, ale i přes to všechno to byla fantastická akce, jejímž největším záporem nejsou ani tak ty zrušené koncerty, jako spíš úmorná cesta tam a zpátky. Do Prahy se to Flixbusem dá ujet za 15 hodin. Příště tedy možná radši letadlo. Třeba už pro dvacátý ročník budou aerolinky fungovat lépe než dnes.

Tak či tak, bylo to super a od Open’eru by se leckterý český festival mohl leccos přiučit. A teď si ještě představte, jak skvělý by letošní ročník mohl být, kdyby byl svět stejný jako dřív a většina těch failů se vůbec nestala! To by teprve bylo něco. Zdá se, že rukavice byla hozena.