Brutální knihy "The Asylum For Wayward Victorian Girls" se dočkáme i jako muzikálu, ano, je to docela nevídané. Album "Fight Like A Girl" je jeho částečným soundtrackem. To neznamená, že jej nejde vnímat jako klasickou desku, to jen znamená, že pokud máte rádi to, co Emilie Autumn tvořila dříve, možná nebudete nadšení. A pokud nemáte rádi, co Emilie Autumn tvořila dříve, možná taky nebudete nadšení. Just sayin'.

Pokud jste jméno této slečny nikdy neslyšeli, představte si obyčejnou holku, která trpí bipolární poruchou, a když jednoho dne chtěla dělat desku, otěhotněla, i přestože brala prášky, tak si to nechala vzít, protože nechtěla "předat svou poruchu". Pár měsíců poté se pokusila o sebevraždu a na dotazy typu "proč" vám odpoví něco jako: "Všem se nám dějou těžké věci nebo jsme vyrůstali pěkně zkurveně, já jsem od šesti let zažila několik zneužití i znásilnění, takže vám fakt neřeknu přesně, proč jsem cítila potřebu se oddělat."

Nicméně, slečna je doopravdy hodně šikovná, žádná politováníhodná a neschopná ludra. Na "F.L.A.G." si bezostyšně (ale s rozumem) promíchala několik stylů, dočkáte se potemnělé a uhrančivé změti popovějších disharmonií, pseudosymfonického rocku a něčeho jako folkové electro-world music (haha). Její hlas za ta léta a stovky odehraných show uzrál, její produkční um je jinde (zní to luxusně, čistěji než dříve), její instrumentace jsou pompéznější a její skladatelské šablony jsou tytam, ačkoliv ty specifické podkreslující linky a vokální harmonie, které okořeňují hlavní melodie, se ještě čas od času objevují. Tak jako ty rafinované doprovody, díky bohu. Sám se divím, ale nic z vyjmenovaného není ani trochu na škodu, je to jen jiné.

Emilie na "Fight Like A Girl" vypráví příběh, respektive určitý úsek té zmíněné novely. Je-li vaše angličtina řádově slušná-až-výše, budete možná překvapení, jaké vzrůšo při poslechu zažijete. Dvě uši a větší požitek než celý hlavní vysílací čas. Ono je ale tohle téma obecně "silné", přetavit vlastní a historicky doložené postřehy a zážitky z blázince v morbidní filozofické melodrama s kabaretní vsuvkou ("Girls! Girls! Girls!")... Mě to dostalo.

Čeká vás kompaktní hudební show, několik pevných a plynule navazujících částí příběhu. Normálka z ústavu, prášky na všechno, sterilizování chovanek ("Pull up your skirt… and yes, it’s going to hurt"), utrpení, prahnutí po pomstě ("There’s always one door you’ll forget to lock and I will be waiting / There’s always one street that you know you shouldn’t walk and I will be waiting / Your loved ones may sleep upon your stone to prevent me / But I will be waiting / Anticipating / I am a scavenger…")... No, místy budete (možná) zapomínat dýchat.

Mě rozbilo hned několik songů, ale těžko se to líčí, ona je totiž každá sekunda této nahrávky tak nějak pevná, ale vybírejme: podmanivé, tvrdé a útočné "Take The Pill" s fakt hustým nátěrem v závěru (každý má chuť nějakou tabletku okamžitě a bez keců pozřít), milá titulní vypalovačka, výborná "Scavenger", ve které se kromě výše zmíněných veršů dočkáte i "I am a scavenger / A resurrectionist / Yes, I enjoy my work / I’m a perfectionist / Supply and demand... / ... / One man’s trash is another’s treasure / One man’s cash buys another’s pleasure", anebo kousek vyloženě pro pódium, kulisy a komparz "We Want Them Young". Po tom následuje šáhle upřímné "If I Burn", které je dle mého jedním z nejlepších kousků, jaké jsem za posledních několik měsíců slyšel, neumím to popsat, má to neuvěřitelnou moc.

Mezi songy najdete čas od času i nějaké to intermezzo (něžné instrumentální "4 O'Clock Reprise" anebo úplně ostrou minutovku "Hell Is Empty"), které desce dodávají na atmosféře, a dělají z ní tak uzavřený a vyvážený celek. Velice příjemným kouskem je i "Goodnight, Sweet Ladies", ve kterém se opět dočkáte motivku z "4 O'Clock" a dokonce i "The Art Of Suicide" (z předchozího alba Autumn "Opheliac"). Album uzavírá hymnická a filozofická "One Foot In Front Of The Other" a ihned po jejím skončení dostanete chuť si to celé pustit znovu (tak to s minimálníma přestávkama točím už týden v kuse, ale uznávám, miluju tu slečnu velice nezdravým způsobem, takže tohle pnutí možná nepocítíte tak intenzivně...).

Suďte, milí drazí, vy. Je to báječná, chytlavá a rafinovaná deska s přesahem. Měl jsem sice na hypertajný poslech zinscenovaný milou paní manažerkou jenom týden, ale vidím to na těch devět, respektive, 9.8. Teda za mě, člověka, který si na tuto kolekci léta počkal, její předchozí nahrávka patří mezi tři nejlepší alba za celý jeho život, na koncertě si pokaždé od radosti skoro pobrečel bundu a před rozhovorem (který vyjde už fakt brzo) se skoro kantnul... A na závěr si tu dáme ještě jeden názor, snad nezaujatější.

P. S.: Studiovky jsou podstatně hustější než vložené záznamy.
P. P. S.: Desku od úterka 24. července po nějakou dobu zakoupíte jedině tady, tak upalujte.