Možná si vzpomínáte na přibližně rok starý report z koncertu Ivy Bittové a Čikori. Vzhledem k nadějím, které byly už tenkrát tomuto seskupení přikládány a které živé vystoupení jedině potvrzovalo, není náhodou, že vznikla i studiová nahrávka a není ani zcela od věci, že ji vydalo domovské vydavatelství Bittové - Indies. Právě zde vyšla před čtyřmi lety deska "Bílé Inferno", pod kterou byli kromě Bittové a Václavka podepsáni všichni, kdo dnes spoluvytváří Čikori, aktuální album by se tedy dalo považovat za jakési volné pokračování "Bílého Inferna", repertoárově se desky (což by se podle koncertů Čikori nemuselo zdát samozřejmé) nepřekrývají.

Ve jménu prostoru a průzračnosti, vlastností, na jejichž základě Bittová tento projekt definovala, se nese už obal desky, informačně velmi sporý přebal i booklet je z větší části vyplněn modrou zamračenou oblohou. A v tomto směru spolu obsah a vizuální podoba krásně ladí, není těžké si spojit plynutí a prolínání jednotlivých motivů s volně plujícími mraky, obrazy, které z nich vznikají jakoby nikdy nebyly dokončené, dříve než dospějí ke tvaru, který v nich začínáme vidět, změní směr, spojí se s jinými, případně se obrátí hlavní směr větru. Někdy se počasí schyluje k bouřce, vítr zesiluje a mraků přibývá ("Křídla"), chvílemi se slunko snaží probojovat ven ("Jungle") a na chvilku se stává pánem jasné oblohy ("Přání"), jindy jakoby se mezi svěžím deštěm a jarním sluncem právě tvořila duha ("První"), jiná místa evokují atmosféru pročištěného vzduchu těsně po dešťové přeháňce ("Polykačka nožů"), před koncem tempo zleniví a začíná padat soumrak ("Zapískej"). Podobných metafor by šlo použít ještě desítky, otázkou je, jestli by potenciálnímu zájmu o desku spíše nepřekážely či ji zbytečně nevymezovaly. Jisté je, že ve jménu nevyzpytatelnosti, lehkosti, pohrávání si s motivy, pouhého naznačování a nedokončování vět, se nese celých jednapadesát minut.

Neznamená to, že by se na desce mouchy nenašly. Kritiku by určitě zasloužil vnitřek bookletu, který je po grafické i obsahové stránce nedodělaný (přinejmenším absence textů je velká škoda). Stran hudby je škoda zařazení improvizovaných písní vzniklých spontánně ve studiu (jsou dvě), přes všechnu profesionalitu je rozdíl mezi "daným" a "náhodným" poměrně znatelný - příkladná je zakončující píseň "Kazu", která svou neuchopitelností možná až zbytečně shazuje okolní materiál (rozhodně to není případ písně "do počtu", stopáž alba by dosahovala necelých padesát minut i bez ní). Při více posleších mohou překážet i nevázané projevy roztomilosti protagonistky, zejména chuť obohacovat konce skladeb různými variacemi vzdychání, mňoukání a mlaskání bývají s novým objevováním desky posluchačovi na obtíž.

První album Čikori je v každém případě pastvou pro imaginaci jen trochu vnímavého posluchače, je ohromně bohatá, nástrojově i stylově pestrá, uvolněná a zdravě zašpiněná. Sympatická je i zvýšená role spolumuzikantů, narozdíl od "Bílého Inferna" už nejsou jen v roli hostů, ale reguléních spolutvůrců - cítit je to jak na jazzovějším vkladu rytmické dvojky Honzák (kontrabas) - Dvořáček (perkuse, bicí), tak na zasněnějších plochách Kučerovy trubky. V místech, kde se tyto vlivy podaří zkoordinovat ještě s "tradičně" sehraným projevem Bittové a Václavka, dá se bez rozpaků mluvit o tom nejpropracovanějším a nejpovedenějším, co nám kdy Bittová představila.

P.S.: Slovo "čikori" nemá, jak mnozí mylně šíří, původ v rómštině, je anglickým výrazem pro čekanku. Bittová po něm pojmenovala svou kapelu na základě pozitivní zkušenosti s belgickým čekankovým pokrmem, zároveň se jí zdál pojem ideálně zvukomalebný.