Colour Meeting přiváží do Poličky velká zahraniční - a mnohdy obtížně zařaditelná - jména, a přesto si udržuje aureolu intimního rodinného festivalu, kde je všude blízko. Již tradičně se koná v poměrně úzkém parčíku hned vedle městských hradeb na jedné straně a vodní plochou Synského rybníka na straně druhé. Hlavní stage, šapitó s pódiem stylizovaným do pokojíčku - včetně gauče a obrazů -, mezi tím rozprostřené stánky s jídlem, nápoji i serepetičkami. Nikdo se nikam nežene, netlačí.

Prvním bodem pátečního programu byla Hrubá hudba aneb Horňácká muzika Petra Mičky a nu-jazzové trio Lesní zvěř. Netradiční spojení folklóru a moderny mělo v sobě větší drajv a energii než jistá výrazně mainstreamovější kapela, která si na předělávkách lidovek postavila kariéru. Tohle nebyly ani tak úpravy jako synergické spojení dvou světů, ze kterého mrazilo. Začátek nemohl být lepší a to jsem ještě nevěděl, co bude následovat.

Než se na hlavní stage nachystala ústecká Nauzea Orchestra, v šapitó se uvelebila písničkářka Alen. Křehké, příjemné vystoupení, k němuž se přidala i podstatná část kapely Květy. Nauzea Orchestra na poslední desce opustili němčinu, a poličský set tak byl téměř celý v češtině. Stylově fluidnímu tvaru, v němž se snoubily smyčce i dusající elektronika, nechyběl humor, nadhled i hudební nápady, ono mrazení v zádech a pocit neopakovatelnosti ale chyběl.

Bohatě to ale nahradila česká premiéra dua Lina_Raül Refree, která novátorsky uchopila tradiční portugalský styl fado. Ten je postavený na smutku, ale teprve položený na elektronický základ a klavír, bez použití tradičních strunných nástrojů, dostal úplně jiný - až tragický, emocemi přeplněný - náboj. Vystoupení určitě dost pomohl i prostor monumentálního kostela sv. Jakuba. Naprosto fascinující, pohlcující nepřerušovaný proud písní, které se vlévaly jedna do druhé, nešlo sledovat jinak než se zatajeným dechem. Ticho i hluk produkované stoickým Raülem Refreem, drobné emoce, které se odrážely v očích Liny Rodrigues, gesta použitá na těch správných místech. Dlouhotrvající potlesk překvapil i samotnou skromně působící dvojici na pódiu. Vrchol festivalu? Dost možná.

Zážitkem z úplně jiného soudku byl obnovený Dunaj s Ivou Bittovou za mikrofonem. Brněnská alternativní legenda, která se před časem vrátila na pódia, do Poličky přivezla hotový uragán, který vlastně poprvé dokázal nahnat přímo pod pódium dav (nepočítaje narvaný kostel na předchozí Lina_Raül Refree). Bittová, majíc kolem sebe auru jakési moudré dobré čarodějky, si publikum doslova podmaňovala svou magií a samozřejmě i vokálním uměním. A ta tečka, poslední písnička při zhasnutých světlech jen za svitu luny v úplňku, to byl další z jen obtížně zapomenutelných momentů.

A to byl prosím teprve pátek a vlastně jen rozjezd celého festivalu. Sobota je snad ještě nabitější.