Natěšené diváky, kteří se 17. června přišli podívat na Evanescence, přivítalo velké horko. Vyhřátá Incheba Arena přivítala o osmé hodině předkapelu Dying Passion, na kterou zvenku ještě dopadaly sluneční paprsky. To bylo zatím jen teplo. Když ale na pódium nastoupili arkansaští rockeři, dýchat už se téměř nedalo.

Pojďme ale popořádku. Dying Passion ze Šumperka asi neznáte. Není proč. Kapela, která přesně spadá do ranku skupin, kterým vlastně není moc co vytknout, ale ani je není za co chválit. A tak vám jsou prostě fuk. Nicméně, buďme fér a zkusme to. Začněme výtkami - zpočátku plochý zvuk bez dynamiky, tuctová zpěvačka bez charismatu a pořádného hlasu, zřetelná absence zdatného producenta. A v neposlední řadě i nezajímavá, rádoby progressivně-crossoverová tvorba, ve které je problém rozlišit, kdy končí sloka a začíná refrén nebo další písnička, a tak se jedna pětiminutová skladba táhne za druhou jako... no, jako sopel. A klady? Není to Michal David.

Zatímco skvostný výběr předkapely dával tušit, že si promotér jednoduše zadal do vyhledávače: "česká rocková kapela se zpěvačkou v čele" a vybral tu nejlevnější, fanoušci už se nemohli dočkat své dávky muziky, pro kterou se do Prahy vypravili. A že se mezi nimi našli jak čtyřicátníci, tak třináctileté děti.

Autor tohoto článku měl možnost vidět Evanescence jak v berlínském klubu Columbia Halle v listopadu 2011, tak o pouhý týden dříve před pražskou premiérou na rakouském monstr-festivalu Novarock. V textu tak dojde k několika srovnáním, která, jak pisatel doufá, budou pro čtenáře zajímavá.

Třpytkami bohatě ozdobenou Amy Lee a spol. spatřili čeští diváci poprvé patnáct minut po jednadvacáté hodině, a to rovnou s aktuálním otvírákem "What You Want". Fanoušci byli u vytržení. Okamžitá euforie ještě zesílila hned s následující "Going Under" ze sedmnáctimilionového debutu "Fallen". A na rozdíl od dvou zmíněných vystoupení to bylo poprvé, co bylo sólo na elektrickou kytaru zahráno tak, jak jej známe z desky.

Pódiu dominovala světla všech druhů a barev, která vytvářela mnohem efektnější zážitek, než jaký si odnášeli příznivci skupiny v Berlíně, nicméně v Rakousku byl dojem ještě o kousek celistvější. Dominantní nápis "Evanescence" v typickém fontu skupiny, který dříve objímal kapelu po celé šíří pódia, také nebyl tak výrazný jako v jiných zemích a po většinu vystoupení zůstal skrytý. To jsou ale jen maličkosti, pojďme k muzice.

Amy Lee je fantastická zpěvačka, a to jak na deskách, tak naživo. Proti tomu nelze cokoliv namítat. Její hlas dokáže v klidných polohách krásně hladit, zatímco v refrénech, jak se říká, "za to umí vzít". Horko si však vyžádalo svou daň a Amy se s nedostatkem kyslíku v plicích citelně trápila. Zpívat v takových podmínkách je problematické a citlivější posluchač zaznamenal, že některé tóny byla zpěvačka nucena zkracovat. Zásahy však byly pouze kosmetické a i nadále platí, že by se od ní mohly mnohé kolegyně učit.

Byť je zpěvačka srdcem Evanescence a většina reflektorů směřovala na ni, zbytek kapely se pomalu, ale jistě stává její plnohodnotnou součástí. Zdánlivě nepodstatná drobnost je uváděna zejména proto, že v Berlíně jste na ostatní členy prakticky vůbec neviděli, byli schovaní ve tmě. S proměnou světelné show tak dochází nejen k posunu zážitku, ale také zdůraznění neméně důležitých muzikantů, jakými Terry Balsamo a spol. bezpodmínečně jsou. A právě až na dreadatého Balsama, který po prvních deseti aktivních minutách stál k divákům po zbytek show nezúčastněně otočený bokem nebo zády, to vypadalo, že to kapelu poprvé ze tří vystoupení opravdu baví.

I tentokrát je třeba pochválit vynikajícího bubeníka Willa Hunta, který po celou dobu koncertu sršel energií a předváděl jednu exhibici s paličkami za druhou. Na Troyi McLawhornovi, Timu McCordym i samotné Amy Lee jste snadno poznali, že si první koncert v nové zemi opravdu užívají. Lee několikrát zmínila, jak je ráda, že si u nás KONEČNĚ může zahrát, ostatně vůbec mluvila častěji než v germánských státech. A především se naučila i české "děkuji", které hojně využívala. Podobným kouskem se naši sousedé chlubit nemohou.

Evanescence především přijeli propagovat svou třetí, eponymní desku a předvedli z ní hned osm skladeb. Zazněly tak například původně zamýšlený třetí singl "Made Of Stone", vzteklá "Sick" nebo Amyina oblíbená "The Change". Nezapomnělo se ale ani na starší písně a nebylo překvapením, jaké bouřlivé ovace vyvolalo přivezení piána Baldwin doprostřed pódia. Zpoza něj zazněla opět proházená trojice "Lithium", "Lost In Paradise" a "My Heart Is Broken". Právě druhá uvedená se třetím singlem stala před pár dny a natáčí se k ní videoklip. Dodejme ještě, že nejlepší skladba z třetí placky pojednává o době, kdy Evanescence nevydávali alba, protože Amy se šťastně vdala, a ačkoliv se v kapele střídali členové jak na běžícím páse, psychicky se cítila tak dobře, že ji nic netáhlo k tomu, aby skládala nové věci. Pokud tato královsky vyzdobená balada nevrátí kapele její lehce ztracenou pozici na současné scéně, tak už asi nic.

Následující výtky směřují společně ke všem třem koncertům - v přehrávaných skladbách stále chybí singly "Everybody’s Fool", "Sweet Sacrifice" a "Good Enough". A závěrečnému hitu "Bring Me To Life" zase mužský vokál a celá sloka, kterou měl na albu na starosti Paul McCoy z 12 Stones, na koncertech pak ex-člen John LeCompt. Skladbě tak v živém provedení schází šťavnatost, díky které byla v originále tak unikátní.

Arkansaská pětice má ale v záloze jiné lahůdky. Kromě "Imaginary" z "Fallen" a "Weight Of The World" z "The Open Door", si pro české fanoušky připravila milé překvapení. Méně výrazná novinka "Oceans" byla už chvíli po Berlíně vyměněna za mnohem silnější "Whisper" z debutu. Tu jsme ještě na Novarocku mohli slyšet, ale na přídavek, který skutečně je přídavkem čekal asi málokdo. Krásná balada "Swimming Home" zazněla během celého nového turné jen sporadicky a jak v Německu, tak v Rakousku ji obdivovatelé gotického rocku kříženého s popem i metalem neměli možnost zaslechnout. Její zařazení tak bylo spolu s citlivě teatrálním přednesem skutečným bonbónkem pro české publikum. Koncert ukončily "Your Star" a hlavně "My Immortal", ke které už toho není třeba mnoho dodávat. Prostě zážitek.

Evanescence svou první českou návštěvu zvládli bez větší úhony a dokonce přidali i něco navíc. Ptáte se, který ze tří koncertů byl nejlepší? Nuže, všechny měly svá specifika, klady i zápory, tudíž bych se osobně přiklonil k názoru, že svým způsobem zvítězily všechny. Tisíce fanoušků, kteří na svou kapelu dlouhá léta v České republice marně čekali, mohli být při ždímání triček cestou domů spokojení. A někteří dokonce ještě víc než jiní.

PS: Pro emočně zabarvený report z Německa klikněte tady, pro stručnou charakteristiku koncertu v Rakousku a Novarocku obecně zase sem.