Francouzské duo Daft Punk už zná dnes každý navštěvník parties i rádiový posluchač. Málokdo by však před deseti lety řekl, že to dvojice pařížských studentů dotáhne tak daleko. Guy-Manuel de Homen Christo a Thomas Bangalter se potkali při studiích v Paříži v roce 1987. O pět let později nahráli pod vlivem americké surfové kapely Beach Boys song "Darling", o kterém v anglickém časopise Melody Maker napsali, že je to "bunch of daft punk", neboli kupa přiblblého punku. Moc je tím nepotěšili, ale aspoň jim vymysleli jméno pro další projekty. Průlom nastal v roce 1995 se skladbou "Da Funk", kterou do svých setů zařazovali v té době už renomovaní Chemical Brothers. O rok později následovalo album "Homework", které je označováno jako jedno z nejzásadnějších tanečních alb minulého desetiletí. Tím rozhodně je, minimálně pro francouzskou scénu. Úspěch i mimo klubové dění zaznamenal ještě singl "Around The World" z roku 1997.

Letos se Daft Punk vrátili s deskou "Discovery", ale spousta skalních fanoušků jim nemohla odpustit skok do vod taneční pop music s hitem "One More Time". Tyto hladové krky by mělo zacpat pořádné sousto v podobě nahrávky z "Homework Tour" pořízené v anglickém Birminghamu 8. listopadu 1997. Pokud jste fanoušci Daft Punk a pustíte si to skutečně nahlas, obávám se, že nedokážete přestat a vypnout přehrávač, dokud to neskončí samo.

Začátek koncertu, který je na CD zaznamenán v kuse jako jedna skladba, skutečně nemůže nechat nikoho chladným. Postupně se přidávající zvukové stopy skladby "Da Funk" podpořené hlukem startujících motorek a křikem publika vám rozproudí krev v žilách. Daft Punk přitom nedělají na poslech vůbec nic složitého, vrství na sebe jednotlivé zvuky, kroutí knoflíky a hrají si jednoduchým způsobem s beaty. Ví však, jak na to. Po zahřívacích prvních deseti minutách se rytmus ustálí zhruba na 135 bpm a pokračuje se ve franouzském tech-housu a technu model 97 (s tím škatulkováním to není jednoduché, Daft Punk jsou prostě DaftPunk).

Jedná se o živou nahrávku a úkolem koncertu je dostat publikum do varu. Některé pasáže se proto při poslechu "v sedě" zdají zbytečně dlouhé, ale když CD vnímáte jako koncert, breaky a přechody mezi jednotlivými písničkami vždy přijdou včas a pánové udržují atmosféru stále rozjetou. Konec živáku už je spíš tranceový a 45 minut s ním uteče jako voda. Při častějším poslechu by zřejmě omrzel, ale mít ho doma a občas s ním překvapit sebe nebo známé není vůbec na škodu.